Životní prostředí
Den plný přírody, inspirace a zábavy. Přijďte za námi do Björnsonova sadu
Ve středu 20. května 2026 se v brněnském Björnsonově sadu uskuteční už 2. ročník akce „Žijeme v souladu s přírodou“, kterou pořádá Odbor životního prostředí města Brna. A součástí programu bude i SOS Asociace.
Akce je otevřená široké veřejnosti, rodinám s dětmi, školám i studentům a nabídne celodenní program zaměřený na ekologii, udržitelnost a ohleduplnější přístup k přírodě.
Letošním hlavním tématem je bioodpad a jeho využití v praxi.
Návštěvníci se dozví například:
- jak správně třídit bioodpad,
- jak začít s domácím kompostováním,
- co je vermikompostování,
- nebo proč jsou žížaly pro přírodu tak důležité.
Těšit se můžete také na:
- divadelní, hudební i baletní vystoupení
- ukázky dravců a živá zvířata
- tvořivé dílny a interaktivní stanoviště
- hry, soutěže a zážitkové aktivity pro malé i velké
Součástí akce bude i soutěžní stezka, během které budou návštěvníci sbírat hrášky za splněné úkoly. A proč právě hrách? Brno je historicky spojeno s Gregorem Mendelem, který právě díky pokusům s hrachem položil základy moderní genetiky.
Najdete tam i náš stánek SOS Asociace, kde Vám budeme k dispozici od 8:30 do 16:30. Přijďte si s námi popovídat o spotřebitelských právech, udržitelnosti i každodenních situacích, se kterými se spotřebitelé nejčastěji setkávají.
Budeme se na Vás těšit.
Sdílené služby
Sdílené služby ve veřejném prostoru představují v posledních letech významný fenomén, který zásadně proměňuje způsob, jakým lidé využívají města i přírodní zdroje. Z ekologického hlediska jde o důležitý krok směrem k udržitelnějšímu životnímu stylu, protože podporují efektivnější využívání dostupných prostředků a snižují nadměrnou spotřebu, tvorbu emisí a znečištění.
Pod pojmem sdílené služby si lze představit například sdílená kola, koloběžky, automobily, ale i komunitní zahrady, knihobudky nebo sdílené pracovní prostory – tzv. co-working space. Základní myšlenkou je, že jeden produkt (statek) neslouží pouze jednomu majiteli, ale střídavě více uživatelům. Dále pokud původní majitel o produkt již nejeví zájem, může ho poskytnout k užívání ostatním. Tím se maximalizuje jeho využití a zároveň se snižuje potřeba výroby dalších věcí.
Dalším důležitým aspektem je omezení odpadu. V tradičním modelu vlastnictví často dochází k tomu, že věci jsou využívány jen minimálně a po čase končí jako odpad. Sdílené služby tento problém zmírňují tím, že prodlužují životní cyklus výrobků. Věci jsou používány intenzivněji, což vede k efektivnějšímu využití zdrojů a menšímu množství odpadu.
Stejný efekt mají sdílené služby i na ekologii. Například sdílení aut – tzv. carsharing je efektivní alternativou k vlastnictví druhého auta v rámci jedné rodiny. Nejen, že je jeho provoz levnější pro samotné uživatele, ale jediné sdílené auto dle studií dokáže v průměru zastoupit až 9-13 aut v osobním vlastnictví rodin (většinou se jedná právě o druhé auto v jedné rodině). Díky carsharingu se tedy snižuje počet provozovaných automobilů, a tím klesá i množství skleníkových plynů vypouštěných do atmosféry.
Sdílené služby mají také pozitivní vliv na podobu veřejného prostoru. Města, která podporují sdílenou mobilitu, mohou omezit počet zaparkovaných aut, čímž uvolňují místo pro zeleň, chodníky nebo veřejná prostranství pro setkávání lidí. To přispívá nejen k ekologii, ale i ke kvalitě života obyvatel. Více zeleně znamená lepší mikroklima, nižší teploty v létě a lepší schopnost města zadržovat vodu.
Na druhou stranu je třeba zmínit i určité výzvy. Pokud nejsou sdílené služby dobře regulovány, mohou mít i negativní dopady. Například špatně organizované sdílení koloběžek může vést k nepořádku ve veřejném prostoru nebo ke zbytečné výrobě nekvalitních zařízení s krátkou životností. Klíčové je proto správné nastavení pravidel a důraz na kvalitu a udržitelnost těchto služeb.
Z ekologického hlediska tedy sdílené služby představují významný nástroj pro snižování environmentální zátěže. Podporují odpovědnější přístup ke spotřebě, efektivnější využívání zdrojů a přispívají ke zlepšení kvality života ve městech. Jejich další rozvoj by měl být promyšlený a zaměřený na dlouhodobou udržitelnost, aby skutečně naplňoval svůj potenciál jako součást moderní ekologicky šetrné společnosti.
Udržitelná spotřeba
Současný svět stojí před zásadním paradoxem. Na jedné straně žije na planetě téměř 8,3 miliardy lidí, kteří potřebují základní životní podmínky: jídlo, oblečení a přístřeší. Na straně druhé jsme svědky bezpříkladného plýtvání zdroji, které výrazně přesahuje schopnost planety tyto zdroje obnovovat. Zatímco v některých částech světa lidé stále čelí nedostatku, jinde dochází k nadprodukci a nadspotřebě, jejichž důsledky mají globální dopad.
Jedním z nejviditelnějších příkladů je textilní odpad. Oblečení, které spotřebitelé v Evropě vyřazují, často nekončí v recyklačním systému, ale je exportováno do zemí globálního jihu, kde se hromadí například na pobřežích. Tento jev ukazuje širší problém lineární ekonomiky, v níž produkty rychle ztrácejí hodnotu a stávají se odpadem.
Udržitelná spotřeba představuje klíčový nástroj, jak tento trend zvrátit. Vychází z jednoduchého principu: spotřebitelské chování přímo ovlivňuje výrobní procesy. Pokud existuje poptávka po levném a rychle dostupném zboží, výrobci ji budou uspokojovat bez ohledu na environmentální dopady. Změna proto musí začít právě u spotřebitelů.
Podle Organizace spojených národů by při zachování současného životního stylu bylo v roce 2050 potřeba přibližně tří planet Země, aby bylo možné zajistit dostatek přírodních zdrojů pro celou populaci (OSN, Agenda 2030). Tento odhad jasně ukazuje, že současný model spotřeby není dlouhodobě udržitelný.
Co se skrývá za výrobky, které kupujeme
Každý výrobek má svůj příběh, který začíná dávno před tím, než se objeví na regálu. To platí i pro potraviny. Různé druhy jídla mají odlišný dopad na životní prostředí., a to nejen při výrobě, ale i během dopravy či skladování.
Zajímavé je, že množství odpadu často neodpovídá jeho ekologickému dopadu. Některé potraviny tvoří menší část odpadu, přesto jejich výroba spotřebovává výrazně více zdrojů, například káva či čokoláda. To ukazuje, že problém není jen v tom, kolik vyhazujeme, ale i co konkrétně vyhazujeme. Totéž platí u uhlíkové stopy: například maso patří mezi komodity s vysokou uhlíkovou stopou. Přesto tvoří jen asi 5–12 % potravinového odpadu, ale na celkových klimatických dopadech vyplýtvaných potravin se podílí přibližně 25–55 % (Evropská komise, analýzy životního cyklu potravin).
Velký podíl odpadu vzniká také v domácnostech, často kvůli špatnému plánování, nevhodnému skladování nebo nepochopení údajů na obalech. Rozdíl mezi „spotřebujte do“ a „minimální trvanlivost do“ může rozhodnout o tom, zda jídlo skončí na talíři, nebo v koši.
Stejně tak mnoho výrobků by bylo možné používat déle, opravovat je nebo předávat dál, přesto často končí jako odpad jen proto, že je snazší koupit nové.
Celosvětově se přitom ztratí nebo vyplýtvá přibližně třetina všech vyrobených potravin. Z toho asi 13,3 % se ztratí mezi sklizní a maloobchodem, a dalších 17 % všech potravin se vyhodí nebo zkazí na úrovni u spotřebitelů (OSN, SDGs Report 2022). V Evropské unii to představuje přibližně 59 milionů tun ročně, tedy asi 131 kilogramů na osobu, přičemž 53 % tohoto odpadu vzniká přímo doma (Evropská komise).
Směrem k odpovědnější spotřebě
Na úrovni Evropské unie i jednotlivých států vznikají strategie, které mají spotřebitelům usnadnit orientaci a podporovat udržitelnější chování. V České republice je to aktuálně Akční plán pro cirkulární ekonomiku do roku 2027. Důraz se klade například na delší životnost výrobků, jejich opravitelnost či rozvoj trhu s použitým zbožím. Cílem je postupný přechod od modelu „rychle vyrobit, rychle vyhodit“ k systému, kde se věci využívají co nejdéle.
Klíčovou roli však hraje každý z nás. Udržitelná spotřeba neznamená radikální změnu životního stylu ani dokonalost. Jde spíše o postupné úpravy každodenních návyků a větší uvědomění si dopadů našich rozhodnutí.
Změna může začít u drobností, které však v součtu mají velký význam. Stačí se zamyslet nad tím, kolik věcí skutečně potřebujeme, jak nakládáme s jídlem, nebo zda dáváme výrobkům šanci na delší život.
Udržitelná spotřeba není jednorázové rozhodnutí, ale dlouhodobý přístup. Z toho také vyplývá několik jednoduchých principů, které mohou pomoci:
- přemýšlet o nákupech a vyhýbat se zbytečné spotřebě
- plánovat jídlo a snažit se ho maximálně využít
- věnovat pozornost skladování potravin a informacím na obalech
- upřednostňovat kvalitní a trvanlivé výrobky
- zvažovat opravu, opětovné využití nebo sdílení místo vyhození
- vnímat odpad jako něco, čemu je nejlepší předcházet
Neviditelné mikroplasty v kosmetice a domácnosti: Jak je rozpoznat a chránit sebe a přírodu
Mikroplasty jsou dnes všude kolem nás – v kosmetice, oblečení, potravinách i pitné vodě. Jsme jimi obklopeni od rána do večera, často aniž bychom si to uvědomovali. Co však přesně mikroplasty jsou? Jak nás ovlivňují? A co může běžný spotřebitel udělat, aby omezil jejich dopad na své zdraví i životní prostředí?
Za mikroplasty označujeme drobné částice plastu menší než pět milimetrů. Podle charakteru, velikosti a původu je můžeme dále rozdělit na různé typy.[1] Přestože vědecký výzkum dopadů mikroplastů na lidské zdraví stále pokračuje, již nyní existují důkazy o jejich negativním vlivu nejen na přírodu, ale i na samotné lidské tělo. Mezi nejčastěji detekované typy mikroplastů patří polyethylentereftalát (PET), polypropylen (PP), polyethylen (PE) či polyvinylchlorid (PVC). [2] Tyto materiály se objevují nejen v surové i upravené vodě, ale i v předmětech běžné denní spotřeby, jako jsou oděvy, čisticí prostředky, kosmetika nebo obalové materiály.
Jak je spotřebitel chráněn a co říká nová legislativa?
Ochrana spotřebitele před škodlivými účinky mikroplastů je v Evropské unii zajištěna prostřednictvím několika legislativních opatření. Základ tvoří nařízení REACH (č. 1907/2006), které reguluje výrobu, dovoz, prodej a používání chemických látek včetně plastových mikročástic.[3] Významným krokem bylo přijetí nové novelizace v roce 2023, konkrétně nařízení Komise (EU) 2023/2055, které přímo zakazuje uvádění určitých výrobků obsahujících záměrně přidané mikroplasty na trh.[4]
Toto nařízení stanovuje, že již nebude možné prodávat smývatelné kosmetické výrobky, jako jsou peelingy a sprchové gely, pokud budou obsahovat přidané mikroplasty. Tento zákaz rozšíří také na nesmývatelnou kosmetiku, například make-up či rtěnky. Zároveň budou zakázány i volné plastové glitry používané například v kosmetice. Výjimky platí pouze pro případy, kde by odstranění mikroplastů technicky znemožnilo funkci výrobku nebo kde jsou použity biologicky odbouratelné polymery.
Nové legislativní opatření je důležitým krokem k ochraně životního prostředí a lidského zdraví. Doplňuje je také princip rozšířené odpovědnosti producenta (tzv. EPR – Extended Producer Responsibility), který klade na výrobce povinnost nést odpovědnost za celý životní cyklus produktu, včetně fáze, kdy se výrobek stává odpadem. Výrobci jsou tak motivováni nejen k nahrazení škodlivých látek, ale i k financování systémů sběru, recyklace a ekologického nakládání s odpady.
Kde mikroplasty v domácnosti najdeme a jak je rozpoznat?
Mikroplasty se v běžné domácnosti vyskytují zejména v kosmetice, čisticích prostředcích a textilu. Peelingy, zubní pasty, make-upy a sprchové gely často obsahují plastové mikročástice, které při používání odcházejí do odpadních vod a dál do přírody.
Uvolňování mikroplastů je spojeno také s praním syntetického oblečení, například z polyesteru či nylonu, kdy při každém praní vznikají drobná plastová vlákna. Mikroplasty se vyskytují rovněž v balené vodě a některých potravinách, což znamená, že se mohou dostávat přímo do lidského těla.
Spotřebitelé mohou mikroplasty v produktech odhalit sledováním složení uvedeného na etiketách. Nejčastějšími složkami signalizujícími přítomnost mikroplastů jsou tedy již výše zmíněné:
- Polyvinyl chloride (PVC)
- Polyethylene (PE)
- Polypropylene (PP)
- Expandable polystyrene (EPS)
- Polyurethane (PU)
Bezpečnější alternativu představují certifikované výrobky označené například evropskou ekoznačkou EU Ecolabel, která garantuje nižší environmentální dopad.[5]
Mikroplasty mají významné environmentální dopady: kontaminují vody i půdu, mohou být pozřeny živočichy a vstupovat do potravního řetězce, přenášejí toxické látky a přispívají k degradaci ekosystémů. Navíc představují problém i pro odpadové hospodářství, protože běžné čistírny odpadních vod je nedokáží efektivně odstranit.[6]
Co mohou domácnosti udělat pro omezení mikroplastů?
Každá domácnost může přijmout jednoduchá opatření, která pomohou snížit šíření mikroplastů:
- vybírat kosmetiku a čisticí prostředky bez mikroplastů a sledovat složení výrobků,
- preferovat přírodní produkty a certifikované výrobky s označením EU Ecolabel,
- minimalizovat používání plastových obalů a jednorázových plastových výrobků,
- prát syntetické oděvy na nižší otáčky a nižší teplotu, používat sáčky nebo filtry na zachytávání mikrovláken[7],
- podporovat značky a výrobce, kteří aktivně inovují své produkty směrem k ekologičtějším variantám.
Mikroplasty představují závažný a často neviditelný problém naší každodenní reality. Díky novým legislativním opatřením a rostoucí odpovědnosti výrobců však máme šanci jejich šíření omezit. Informovaná volba každého spotřebitele přispívá nejen k ochraně vlastního zdraví, ale také k ochraně přírody pro budoucí generace.
Greenwashing v potravinách: Když „zdravé“ není zdravé
Potravinářský průmysl patří mezi odvětví, kde se greenwashing objevuje nejčastěji. Spotřebitelé stále více vyhledávají produkty označené jako „bio“, „eko“ nebo „přírodní“. Firmy na tento trend reagují, ale často jen marketingem – nikoli skutečnou změnou výroby. Jak se greenwashing v potravinách projevuje, proč je problémem a jak ho odhalit?
Jak se greenwashing projevuje v potravinách?
- Vágní označení „přírodní“ nebo „eko-friendly“
Slova jako „přírodní“, „eko“ nebo „zdravé“ zní dobře, ale bez certifikace jsou jen marketingovým trikem. Například „přírodní aroma“ může být synteticky vyrobené. - Zelený design obalu
Obaly s listy, květinami a zelenou barvou vytvářejí dojem ekologičnosti, i když produkt obsahuje umělá barviva, konzervanty nebo pochází z intenzivního zemědělství. - Zdůraznění jedné „zelené“ vlastnosti
Například slogan „bez palmového oleje“ působí pozitivně, ale pokud produkt obsahuje jiné složky s vysokou uhlíkovou stopou, ekologický přínos je minimální. - Falešné nebo nejasné certifikace
Některé značky používají loga typu „eco choice“, která nemají žádnou nezávislou kontrolu. Spotřebitel tak věří v certifikaci, která ve skutečnosti neexistuje. - Prezentace běžných povinností jako výhody
Například „bez GMO“ v zemích, kde je GMO zakázáno, není inovace, ale zákonná povinnost.
Konkrétní příklady greenwashingu v potravinách
- „Zdravé“ snacky s vysokým obsahem cukru – obal zdůrazňuje „bez konzervantů“, ale produkt obsahuje extrémní množství cukru.
- „Bio“ jogurt v plastovém obalu – ekologický přínos je minimální, pokud obal nelze recyklovat.
- „Eko“ minerální voda – láhev s listy a sloganem „šetrná k přírodě“, ale jde o běžný plast bez certifikace.
Jak odhalit greenwashing v potravinách?
- Hledejte ověřené certifikace – např. BIO, Fairtrade, EU Organic.
- Čtěte složení – pokud je seznam plný aditiv, produkt není „přírodní“.
- Pozor na vágní slogany – „eko“, „bio“ nebo „green“ bez detailů jsou podezřelé.
- Prověřte původ surovin – seriózní firmy zveřejňují informace o dodavatelích a výrobních procesech.
Legislativa
Od roku 2026 začne v EU platit směrnice Empowering Consumers for the Green Transition, která zakáže vágní ekologická tvrzení bez důkazů. Firmy budou muset doložit každé tvrzení vědeckými podklady a nezávislou certifikací. Sankce mohou dosáhnout až 4 % ročního obratu.
Greenwashing v potravinách je rozšířený problém, který podkopává důvěru spotřebitelů a brzdí skutečnou ekologickou transformaci. Řešením je informovanost, ověřené certifikace a legislativa, která klamavé praktiky postihuje. Spotřebitelé by měli být obezřetní – zelený obal ještě neznamená zelený produkt.
Greenwashing v praxi
Greenwashing je klamavá marketingová strategie, kdy firmy vytvářejí dojem, že jejich produkty nebo služby jsou ekologické, aniž by to odpovídalo realitě. Tento fenomén se objevuje napříč odvětvími – od automobilového průmyslu přes módu až po potraviny. Podívejme se na konkrétní příklady a vysvětleme, proč jsou problematické.
Automobilový průmysl: Dieselgate
Jedním z nejznámějších případů greenwashingu je emisní skandál Volkswagen (Dieselgate). Automobilka propagovala své vozy jako šetrné k životnímu prostředí, přitom software ve vozech záměrně zkresloval výsledky emisních testů oxidů dusíku. Realita? Auta vypouštěla mnohem více škodlivin, než uváděla reklama. Tento případ ukázal, jak daleko mohou firmy zajít, aby si udržely „zelený“ image.
Letecká doprava: „Nejnižší emise na pasažéra“
Společnost Ryanair tvrdila, že má „nejnižší emise CO₂ na pasažéra“ mezi aerolinkami. Tvrzení působilo ekologicky, ale zamlčovalo celkový dopad firmy na životní prostředí. Vyzdvihování jednoho čísla bez kontextu je typický příklad greenwashingu.
Módní průmysl: „Eko kolekce“
Mnohé značky rychlé módy (fast fashion) nabízejí „eko kolekce“ z recyklovaných materiálů. Problém? Tyto kolekce tvoří jen zlomek produkce, zatímco zbytek výroby zůstává extrémně neudržitelný. Navíc se často používají toxické barvy nebo neetické pracovní podmínky.
Potravinářství: „Přírodní složení“
Na obalech potravin se často objevují slogany jako „přírodní“ nebo „eko-friendly“. Bez jasného rozpisu ingrediencí a certifikace jde o vágní tvrzení. Typickým trikem je zelený obal s listy, který vytváří iluzi ekologičnosti, i když jde o běžný produkt bez skutečné udržitelné hodnoty.
Kosmetika: Bez testování na zvířatech… ale
Některé kosmetické značky se chlubí, že jejich produkty nejsou testovány na zvířatech. To je pozitivní, ale pokud výroba produkuje toxický odpad nebo používá syntetické složky, ekologický přínos je minimální.
Obaly: „100% recyklovatelné“
Firmy často uvádějí, že jejich obaly jsou „100% recyklovatelné“. Ve skutečnosti obsahují kombinované materiály (např. plast + hliník), které běžně recyklovat nelze. Dalším trikem je označení „kompostovatelný“ bez vysvětlení, zda doma nebo jen v průmyslových podmínkách.
Energetika: Uhlíková neutralita díky offsetům
Velké ropné společnosti jako Shell, BP nebo ExxonMobil propagují uhlíkovou neutralitu, která je založená na nákupu uhlíkových offsetů (např. výsadba stromů). Tyto kompenzace často nemají reálný dopad na snížení emisí a vytvářejí falešný dojem ekologické odpovědnosti.
Artwashing a spotřebitel: Umění jako nástroj klamavé reklamy
V posledních dekádách dochází k proměně způsobu, jakým spotřebitelé vnímají značky. Tradičními kritérii pro výběr zboží (cena, kvalita, dostupnost) se dnes stále více prolínají faktory jako etické jednání firem, ekologická odpovědnost, společenská přínosnost a kulturní angažovanost. V reakci na tento vývoj podniky hledají nové způsoby, jak formovat veřejné mínění a působit jako čisté etické subjekty na trhu.
Jednou z taktik, která v tomto kontextu získává na popularitě, je artwashing – využití umění a kulturních projektů ke zlepšení pověsti firem, které zároveň působí negativně v jiných oblastech (např. životní prostředí, pracovní podmínky, lidská práva).
V kontextu spotřebitelského práva může být artwashing považován za formu nekalé obchodní praktiky. Je však důležité si uvědomit, že artwashing nemusí být považován za nekalou obchodní praktiku vždy. V části případů nezasahuje do spotřebitelského práva a nepůsobí přímo na spotřebitele, ale funguje pouze jako určité pozlátko, které má zlepšit reputaci dané společnosti v kontextu konkurenčního prostředí trhu. Artwashing může být označen za nekalou obchodní praktiku, pokud splňuje tyto znaky:
Artwashing – klamavá praktika
- Artwashing může uvést spotřebitele v omyl. Například pokud firma vytváří mylný dojem o své činnosti, hodnotách nebo dopadech a falešné informace skrývá za umělecké spolupráce.
- Ovlivnění rozhodnutí spotřebitele – Spotřebitel na základě tohoto dojmu učiní rozhodnutí, které by za jiných okolností neučinil (např. koupě výrobku, výběr služby).
- Úmyslný charakter – Jde o promyšlenou marketingovou strategii, nikoliv náhodný důsledek.
Právní základy
V České republice existuje několik právních předpisů, které chrání spotřebitele proti nekalým obchodním praktikám, tudíž i proti artwashingu. Nejzákladnější úpravu představuje zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Konkrétně se jedná o ustanovení v paragrafech 4 a 5:
§ 4 odst. 1: „Obchodní praktika je nekalá, je-li v rozporu s požadavky odborné péče a podstatně narušuje nebo je způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, kterému je určena, nebo který je jejímu působení vystaven, ve vztahu k výrobku nebo službě.“
§ 5: „Obchodní praktika se považuje za klamavou, pokud obsahuje věcně nesprávnou informaci a je tedy nepravdivá, což vede nebo může vést spotřebitele k rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil.“
Dále problematiku upravuje směrnice EU 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách a občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) v § 6 (poctivost v právním styku) a § 7 (zásada dobré víry).
Ovlivňování spotřebitele
Spotřebitelé jsou cílovou skupinou, na kterou se artwashing zaměřuje. Spotřebitelé, kteří se rozhodují na základě obrazu firmy jako „kulturně odpovědné“ instituce, mohou být artwashingem manipulováni k nákupu produktů, které by jinak z etických důvodů odmítli. Pokud je tato manipulace záměrná a podstatná, naplňuje znaky nekalé obchodní praktiky.
Příklad
Fast fashion značky a umělecké kolekce
Značky jako H&M nebo Zara vytvářejí „limitované umělecké kolekce“, spolupracují s designéry a prezentují se jako podporovatelé kreativního průmyslu. Ve skutečnosti:
- Většinu jejich produkce tvoří neudržitelná, levná a rychle se měnící móda.
- Pracovní podmínky v dodavatelských řetězcích jsou často v rozporu s mezinárodními standardy práce.
- Výroba není ekologicky šetrná a produkty nejsou udržitelné (prolíná se s greenwashingem).
- Jejich výrobky nemají přidanou uměleckou hodnotu, jedná se spíše o prvoplánový kýč a korporátní umění.
Z tohoto důvodu je mediální image společnosti poměrně rozporuplná. Značky se snaží zakrýt své neetické pracovní podmínky a problematickou stránku ekologičnosti jejich výroby pomocí prvoplánových uměleckých spoluprací a realizací. Takové jednání může naplňovat znaky klamavé praktiky, zejména pokud má přímý vliv na rozhodování spotřebitelů při koupi.
Etický a společenský rozměr
Artwashing není pouze právní otázkou, jde také o problém etický. Jeho nebezpečí tkví v instrumentalizaci umění a narušení důvěry osoby ve veřejný prostor a kulturní sféru. Pokud se umění stává nástrojem korporátního „zakrývání reality“, ztrácí svou kritickou a osvětovou funkci. Navíc se znehodnocuje význam kulturní podpory, která by měla být autentická a hodnotově zakotvená, vzniká nedůvěra spotřebitelů k etickému marketingu obecně a podkopává se kreativní nezávislost umělců, kteří se stávají nástrojem PR.
Greenwashing v obalech: Když „eko“ není doopravdy eko
Obaly jsou jedním z nejviditelnějších prvků produktu – a právě proto se staly častým nástrojem greenwashingu. Firmy využívají rostoucí zájem spotřebitelů o udržitelnost a snaží se své výrobky prezentovat jako ekologické, i když realita bývá jiná. Jak greenwashing v obalech vzniká, jak ho poznat a proč je problémem?
Jak se greenwashing projevuje na obalech?
Greenwashing v obalech má mnoho podob. Nejčastější praktiky zahrnují:
-
Falešná recyklovatelnost
Obal je označen jako „100% recyklovatelný“, ale ve skutečnosti obsahuje kombinované materiály (např. plast s hliníkem), které běžně recyklovat nelze. -
Zneužití přírodních motivů
Zelená barva, obrázky listů, květin nebo krajiny vytvářejí dojem ekologičnosti, aniž by produkt splňoval udržitelné standardy. -
Vágní tvrzení typu „eko“, „bio“, „šetrný k přírodě“
Bez certifikace a ověřitelných údajů jsou tato slova jen marketingovým trikem. -
Kompostovatelnost bez kontextu
Obal označený jako „kompostovatelný“, ale bez informace, zda je kompostovatelný doma nebo pouze v průmyslových podmínkách. -
Falešné nebo neúplné certifikáty
Certifikát bez registračního čísla nebo od neznámé organizace je varovným signálem.
Proč je to problém?
Greenwashing klame spotřebitele, kteří chtějí nakupovat odpovědně. Vytváří falešný pocit ekologické volby, zatímco skutečný dopad na životní prostředí zůstává stejný. Navíc znevýhodňuje firmy, které skutečně investují do udržitelných řešení. Spotřebitelé tak často platí více za produkt, který není ekologicky lepší.
Jak poznat skutečně ekologický obal?
- Hledejte důvěryhodné certifikace (např. FSC, EU Ecolabel) s ověřitelným číslem.
- Čtěte detaily – pokud výrobce tvrdí, že obal je recyklovatelný, měl by uvést, jak a kde.
- Pozor na vágní slogany – „eko“, „bio“ nebo „zelený“ bez dalších informací jsou podezřelé.
- Zkoumejte celý produkt – obal může být ekologický, ale výroba produktu extrémně náročná na zdroje.
Legislativa proti greenwashingu v obalech
Evropská unie přijala směrnici Empowering Consumers for the Green Transition (EU 2024/825), která od září 2026 zakáže obecná tvrzení typu „eko“ nebo „šetrné k přírodě“, pokud nejsou doložena vědeckými důkazy. Povolené zůstanou pouze nezávislé certifikované ekoznačky. Sankce mohou dosáhnout až 4 % ročního obratu firmy. Česká republika připravuje novelu zákona o ochraně spotřebitele, která tato pravidla implementuje.Z
Greenwashing v obalech je rozšířený problém, který podkopává důvěru spotřebitelů a brzdí skutečnou ekologickou transformaci. Řešením je transparentnost, ověřitelné certifikace a legislativa, která klamavé praktiky postihuje. Spotřebitelé by měli být obezřetní a firmy odpovědné – jinak se „zelený obal“ stane jen prázdným symbolem.
Právní úprava greenwashingu: Jak zákony chrání spotřebitele před klamavými ekologickými tvrzeními
Greenwashing, tedy klamavé označování výrobků nebo služeb jako ekologických, se stal vážným problémem nejen z pohledu marketingu, ale i práva. Firmy využívají rostoucí zájem spotřebitelů o udržitelnost, často bez reálného dopadu na životní prostředí. Evropská unie i Česká republika proto zavádějí přísnější pravidla, která mají tento trend zastavit.
Evropská legislativa
Greenwashing je v EU považován za nekalou obchodní praktiku a spadá pod Směrnici o nekalých obchodních praktikách (2005/29/ES). V posledních letech však vznikají speciální předpisy zaměřené přímo na ekologická tvrzení:
- Směrnice (EU) 2024/825 o posílení postavení spotřebitelů pro ekologickou transformaci
Zakazuje vágní tvrzení typu „eko“, „zelený“ nebo „klimaticky neutrální“, pokud nejsou doložena ověřitelnými důkazy. Členské státy musí směrnici implementovat do září 2026. - Směrnice o zelených tvrzeních (Green Claims Directive)
Návrh z roku 2023 stanovuje povinnost, aby každé environmentální tvrzení bylo vědecky podložené a nezávisle ověřené. Firmy budou muset jasně uvádět, zda se tvrzení vztahuje na celý produkt, jeho část nebo činnost firmy. Přijetí se očekává do konce roku 2025, implementace v letech 2026–2027.
Tyto předpisy doplňují další normy, například nařízení o ekoznačce EU (č. 66/2010) nebo směrnici o energetických štítcích (EU) 2017/1369.
Česká republika připravuje novelu zákona o ochraně spotřebitele a občanského zákoníku, která transponuje evropské směrnice. Nová pravidla přinesou:
-
Zákazy
- Obecná environmentální tvrzení bez důkazů („eko“, „zelený“, „šetrný k přírodě“).
- Používání grafických prvků (listy, zelená barva), pokud vytvářejí klamný dojem ekologičnosti.
- Tvrzení o uhlíkové neutralitě založené pouze na offsetech.
- Prezentace vlastností, které jsou běžnou zákonnou povinností (např. „bez zakázané látky“).
-
Nové povinnosti pro podnikatele
- Prokazovat pravdivost tvrzení veřejně dostupnými důkazy.
- Informovat o životnosti výrobku, opravitelnosti a dostupnosti náhradních dílů.
- Uvádět jasné údaje o aktualizacích softwaru u digitálních produktů.
-
Sankce
Pokuty až 5 milionů Kč nebo 4 % ročního obratu, v krajních případech i zákaz účasti na veřejných zakázkách či přístupu k dotacím.
Účinnost většiny ustanovení se očekává od 31. července 2026, další od září 2026.
Proč je regulace důležitá?
Podle studií Evropské komise bylo více než 50 % ekologických tvrzení v EU nejasných nebo nepodložených. Nová pravidla mají zajistit:
- Ochranu spotřebitele před klamavými praktikami.
- Rovné podmínky pro firmy, které skutečně investují do udržitelnosti.
- Transparentnost trhu a podporu ekologické transformace.
NÁKUP POUŽITÉ VĚCI
Lze reklamovat použitou věc? Jak dlouhá je záruční doba? Může prodejce vůbec prodávat použité věci? Odpovědi na tyto otázky a další naleznete v tomto článku.
Když si pořídíte použitou věc, kupujete ji s vědomím, že byla již použita a že může být tudíž i opotřebená. Ale stále je tu možnost reklamovat. Podnikatel může běžnou záruční dobu, která je ze zákona 24 měsíců, zkrátit u použité věci až na 12 měsíců, ale právo reklamace koupí použité věci kupující nepozbývá. Takže výmluvy typu: koupili jste si použitou věc, na ní se reklamace nevztahuje, jsou nepřípustné. Nemůžete však věc reklamovat pro samotné opotřebení, nebo pro vadu, o níž kupující věděl a byla proto sjednána nižší cena.
Možnost výměny?
U použitých věcí není při reklamaci výměna možná, jelikož prodejce nám nemůže nabídnout jinou stejně opotřebenou věc, kterou jsme si zakoupili. V tomto případě je možné požadovat slevu z kupní ceny. Samozřejmě kupujícímu zůstává též nárok na opravu či odstoupení od smlouvy za splnění podmínek dle § 2169 Občanského zákoníku.
Může prodejce prodávat použité zboží?
Ano, musí být však zřetelně označené a oddělené od ostatního zboží. V dokladu o zboží nesmí chybět upozornění na skutečnost, že se jedná o použité zboží! Takže například, když si budete pořizovat automobil z autobazaru, musí být v dokladech napsáno, že se jedná již o ojetý automobil.
Použité věci / vadné věci / sezónní výprodej
Použité věci jsou věci, které již někdo používal. Je u nich možné zkrátit záruční dobu až na 12 měsíců.
Vadné věci jsou věci, které mají vadu. Jedná se i o nové věci, například nový kabát, který má vadu, kterou je upadnutý knoflík. I u tohoto typu však zákazník (spotřebitel) musí být na tuto skutečnost upozorněn, toto zboží musí být od ostatního zboží řádně odděleno a nákup vadného zboží by měl být vyznačen v kupním dokladu ke zboží. Záruční doba u tohoto typu zboží je ale standardně 24 měsíců, nelze však reklamovat vadu, pro niž byla sjednána nižší cena.
Sezónní výprodej je prodej věcí, které jsou v pořádku, jen je třeba, aby se vyprodaly, typicky v případě oblečení na konci sezóny. Jedná se tedy o nové zboží, na které se vztahuje standardní záruční doba 24 měsíců. Mnohdy se podnikatelé snaží v těchto výprodejích uvádět, že zboží je prodáváno s výraznou slevou. Pokud však není sleva poskytnuta pro konkrétní vadu výrobku, pak taková sleva nijak neovlivňuje právo na reklamaci. V případě, že podnikatel slevu pouze finguje a prodává zboží za cenu nesníženou, dopouští se tím nekalé obchodní praktiky a může být sankcionován Českou obchodní inspekcí. Pokud si však zákazník takové zboží za údajně nižší cenu koupil, nezakládá mu to žádné právo vůči prodejci, neboť kupní cena byla mezi ním a prodejcem platně sjednána.
Při koupi použité věci si ohlídejte hlavně tato fakta:
• Záruční doba: u použité věci může být zkrácena až na 12 měsíců, ovšem pouze na základě dohody stran.
• Doklad o zboží: zde musí být poznamenán fakt, že se jedná o použité zboží.
• Stav věci: zkontrolujte si, že stav, ve kterém zboží kupujete, je opravdu ten, který je uveden v dokladech.
• Vady: je možná oprava, sleva či odstoupení od smlouvy. Není však možná výměna.Oprava věci – dopsat
Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace, z.s
