Sleva 50 % – kdo by odolal? Mozek okamžitě přepne do režimu lovce výhod. Jenže co když byla cena ještě před pár týdny stejná – nebo dokonce nižší? Červené cedulky, přeškrtnuté ceny a velká čísla v nás probouzejí pocit, že právě teď děláme životní nákup. Jenže je ta „původní cena“ opravdu původní?
Zákonodárce na tento případ myslel a promítl jej do ochranného ustanovení § 12a zákona o ochraně spotřebitele (dále „ZOS“), který zní následovně:
„Informace o slevě z ceny výrobku obsahuje informaci o nejnižší ceně výrobku, za kterou jej prodávající nabízel a prodával
a) v době 30 dnů před poskytnutím slevy,
b) od okamžiku, kdy začal výrobek nabízet a prodávat, do okamžiku poskytnutí slevy, pokud je výrobek v prodeji dobu kratší než 30 dnů, nebo
c) v době 30 dnů před prvním poskytnutím slevy, zvyšuje-li prodávající slevu z ceny postupně.
(2) Odstavec 1 se nepoužije pro výrobky, které podléhají rychlé zkáze, nebo pro výrobky s krátkou dobou spotřeby.“
Co si pod touto informací představit? Informací o slevě ve smyslu uvedeného ustanovení se rozumí každá informace, která vyvolává dojem snížení ceny. Jde tedy nejen o uvedení konkrétního údaje o slevě, např.„-70 %“, „sleva 300,- Kč“, „sleva 15 % na vše“, ale i o všeobecná tvrzení typu „akce“, nebo„Black Friday“. Naopak na tvrzení typu „nejnižší cena“, „naše cena“, „dlouhodobě výhodná cena“, „2+1 zdarma“ se uvedené ustanovení nevztahuje.
Informace o slevě musí obsahovat informaci onejnižší ceně výrobku, za kterou jej prodávající nabízel a prodával v době 30 dnů před poskytnutím slevy. Výrobek pak musí být zároveň označen cenou platnou v okamžiku nabídky, a to konečnou cenou, za kterou je výrobek prodáván. Žádné další cenové údaje zde být uvedeny nemusí. Naopak by na spotřebitele mohly působit spíše matoucím dojmem, takže jsou spíše nežádoucí (nikoli však zakázané). Za plnění povinnosti řádně označovat výrobky v souvislosti s poskytováním slev pak odpovídá každý prodávající.
K možnosti uplatnění – ust. § 12a ZOS dopadá jak na kamenné provozovny, tak i na internetové obchody. Vztahuje se tak na informování o slevě v podstatě jakýmkoli způsobem (od letáku, přes vývěsní tabuli přímo na prodejně, až po blikající barevné pole na webových stránkách prodejce).
Výjimka z tohoto označení je pak stanovena ve druhém odstavci stejného, výše uvedeného, ustanovení. Informace o nejnižší ceně výrobku, za kterou byl nabízen a prodáván v době 30 dnů před poskytnutím slevy, nemusí být uvedena u výrobků označených „spotřebujte do“ či u výrobků, které nemusí být označeny ani datem použitelnosti, ani datem minimální trvanlivosti, protože jde o výrobky určené k okamžité spotřebě (lze si pod těmito potravinami představit čerstvé ovoce, zeleninu, pečivo, maso, krájené uzeniny, chlebíčky, zákusky apod.). Pokud nejde o potraviny, musí jít o výrobky, které vykazují podobné vlastnosti jako netrvanlivé potraviny. Typicky může jít o řezané květiny, nebo živé bylinky v květináči, které ale nejsou určeny k dlouhodobému pěstování.
Při zahájení ani v průběhu akce nemá prodejce povinnost uvádět délku jejího trvání. Délka slevové akce zároveň není zákonem omezena. Jediný mantinel, který se v tomto případě nabízí je však možné riziko porušení zákazu klamat spotřebitele (plynoucí z § 5 ZOS). V momentě, kdy by byl výrobek nabízen a prodáván za cenu prezentovanou jako sleva po příliš dlouhé období, nejednalo by se o slevu, která je chápána jako kratší, časově ohraničené období, během něhož prodávající nabízí výrobek za sníženou/zvýhodněnou cenu.
Také jste si v poslední době všimli změn velikosti balení i přesto, že cena zůstává stejná? Já velmi často také ne. Tomu by však mohl být v budoucnu konec. Inspiraci by šlo čerpat z okolních států, a to klidně i od našich sousedů v Rakousku.
Česká obchodní inspekce toto skryté zmenšování výrobků nehlídá. Zaměřuje se primárně na to, zdali obal neklame (tedy množství uvedené na obalu odpovídá skutečnému obsahu). Problémem je neurčitost české právní úpravy. Podle zákona musí být obal celkově co nejmenší, aby i výsledného odpadu bylo co nejméně. Nikde však není specifikováno, co už je považováno za nepřiměřenou velikost. S tím však přichází problém skrytého zdražování.
Skryté zdražování v praxi znamená, že obal výrobku zůstává zachován, ale samotný výrobek se zmenší a cena zůstává stále stejná. Výrobce často spoléhá na to, že si zákazník změny často ani nevšimne, protože větší balení vyvolává dojem většího obsahu. Tento jev se označuje také jako smrskflace.
V ČR se smrskflace objevila v posledních několika letech hned několikrát, a to zejména u čokolád, brambůrků, oplatek a kečupů. Zákazník roky kupující stejné balení tak nevědomky mohl postupně platit více za méně, než si uvědomoval.
Podobné případy jsou však vidět napříč státy v celé Evropě. V Německu na tuto praktiku dlouhodobě upozorňují, francouzští obchodníci v některých případech začali přímo do regálů umisťovat varovné štítky upozorňující na změnu gramáže.
Nejdále je v tomto směru Rakousko, které takový typ označení přímo uzákonilo. Od dubna letošního roku platí v Rakousku nový zákon proti klamavým balením (Anti-Mogelpackungs-Gesetz). Ten ukládá obchodníkům povinnost označit zboží, jehož obsah se při zachování stejné velikosti obalu zmenšil. Výrobek musí být takto označen po dobu 60 dní ode dne prvního nabízení zboží (§ 2). Výrobek takto musí být označen na obalu, popř. musí být označení přítomno na regálu, či v jeho bezprostřední blízkosti. Z povinnosti takto označovat jsou vyjmuti prodejci, kteří nemají více než 5 prodejen, popř. také prodejny pod 400 m2. Z tohoto označení má výjimku také zboží, u něhož toto snížení nezpůsobilo zvýšení ceny za měrnou jednotku o více než 3 %. Za porušení tohoto značení hrozí sankce 2.500 € za výrobek, maximálně však do výše 10.000 €. Při opakovaném porušení se však pokuta může vyšplhat až na 15.000 € (tedy přibližně 365.000 Kč).
Je tedy otázkou, zdali se něco takového v Česku někdy v budoucnu objeví, nebo naše úprava bude i nadále nechávat této problematice volný prostor. Podobná povinnost obchodníkům zatím z ničeho neplyne a v horizontu nejbližších měsíců se změna nechystá. Nezbývá nám prozatím tak nic jiného, než být obezřetní a čas od času kontrolovat balení našich oblíbených produktů.
Ostraha vás může požádat o spolupráci, nemá ale pravomoci policie. Co to znamená v praxi a liší se nějak postup, když hlídač kontroluje dítě?
Požadavek na předložení občanky, nucení k otevření tašky nebo dokonce fyzické zadržení bez pádného důvodu. Nic z toho si k vám ostraha v supermarketu či obchodním centru nesmí dovolit.
Přesto někteří hlídači své zákonné možnosti překračují, i když podle advokáta a předsedy Sdružení obrany spotřebitelů (SOS) – Asociace Ondřeje Zelenky se situace oproti minulosti zásadně zlepšila. „Spotřebitelé jsou dnes obecně informovanější o svých právech a současně i bezpečnostní agentury bývají lépe školeny“, říká.
Co si k vám tedy hlídač v supermarketu dovolit může a na co už rozhodně nemá právo?
Ostraha nemá pravomoci policie
Předně – pracovník ostrahy si k vám rozhodně nemůže dovolit totéž, co policista. Ostraha není orgán veřejné moci a její zaměstnanci nemají vůči zákazníkům žádná zákonná oprávnění. „Z právního hlediska jde v zásadě o běžného občana vykonávajícího smluvní ochranu majetku. Nemůže tedy například legitimovat osoby podle zákona o Policii České republiky, provádět osobní prohlídky ani bez souhlasu zákazníka kontrolovat obsah tašky či kapes“, vysvětluje Zelenka.
Hlídač vás tedy může požádat o spolupráci, vynucovat si ji ale nesmí. To, že mu nechcete obsah tašky ukázat, zároveň nelze vykládat jako důkaz toho, že jste v obchodě něco ukradli. Kontrolu vašich osobních věcí bez souhlasu může za splnění zákonných podmínek provést pouze policie. Pokud by si naopak ostraha takovou kontrolu nepřiměřeně vynucovala, můžete policii zavolat vy.
Pokud se v obdobné situaci ocitnete, je vhodné zajímat se, z jakého důvodu po vás ostraha předložení tašky nebo batohu požaduje. Jestliže jde o namátkovou kontrolu, je jen na vás, zda takovému požadavku vyhovíte. Vaší povinností to rozhodně není.
Kdy vás ostraha může zadržet?
Jak tedy může pracovník ostrahy postupovat, pokud vás podezírá z krádeže? Stejně jako kdokoli jiný, kdo někoho přistihl při páchání trestného činu, vás může za určitých podmínek omezit na osobní svobodě.
„Pokud jde o samotné zadržení zákazníka, právní základ se opírá zejména o ustanovení trestního řádu, které upravuje takzvané občanské zadržení. Podle tohoto ustanovení může kdokoli omezit osobní svobodu osoby přistižené při trestném činu nebo bezprostředně poté, je-li to nezbytné ke zjištění její totožnosti, zabránění útěku nebo zajištění důkazů“, vysvětluje Zelenka. S takto zadrženou osobou je pak nutné počkat na příjezd policie.
Ani občanské zadržení ale nelze provádět jen na základě domněle podezřelého chování. Vždy musí existovat konkrétní skutečnosti, které nasvědčují tomu, že ke krádeži skutečně došlo. Podle Zelenky může jít typicky o kamerový záznam, přímé pozorování činu ostrahou nebo svědeckou výpověď.
Připomeňme, že ani v tento momentě ale není na místě šacování nebo prohlídka tašky proti vůli zadrženého. To může až policie v rámci svých úkonů.
„Je rovněž důležité rozlišovat mezi trestným činem a přestupkem. U drobných krádeží se často jedná o přestupek, nikoli trestný čin. Přesto judikatura připouští, že občanské zadržení může být za určitých okolností použito i při přestupkovém jednání, pokud je osoba přistižena přímo při činu. Každý případ je ale potřeba posuzovat velmi individuálně a především podle zásady přiměřenosti“, dodává Zelenka.
Fyzické útoky ani zamykání nejsou v pořádku
Zadržení zároveň musí být co nejméně intenzivní. Pokud nekladete odpor, mělo by ideálně proběhnout bez použití fyzické síly. „Způsob zadržení by měl být přiměřený chování podezřelého. Pokud se tedy podezřelý nebrání nebo se nesnaží utéct, neměl by ho pracovník ostrahy fyzicky konfrontovat. Jestliže tedy dojde k situaci, kdy zákazníka ostraha požádá o vyčkání na příjezd Policie, doporučujeme tak učinit a situaci neeskalovat“, radí Martin Pitron z právního oddělení dTestu.
Stejně tak by nemělo dojít k tomu, že pracovník ostrahy podezřelého zákazníka například zamkne v kanceláři. „Nepřiměřené použití síly může naplnit znaky přestupku nebo dokonce trestného činu omezování osobní svobody či ublížení na zdraví“, varuje Zelenka.
Co když ostraha zastaví dítě?
Střet s pracovníkem ostrahy se samozřejmě může přihodit i dítěti. Pokud jde o dítě starší 15 let, platí u něj vzhledem k jeho trestní odpovědnosti podobná pravidla jako u dospělého.
Na osobní svobodě ale může být v případě krádeže omezeno i dítě mladší 15 let a následně předáno policii. „Zákon přímo nevyžaduje přivolání rodičů ze strany ostrahy na místo, zákonného zástupce musí následně neprodleně kontaktovat až Policie ČR“, upřesňuje Pitron.
Stejně jako u dospělých by ani u nezletilých rozhodně nemělo dojít k fyzickému násilí. Postup vůči dítěti by měl být naopak maximálně citlivý a přiměřený jeho věku. „Jakékoli zastrašování, psychický nátlak nebo výslech dítěte bez přítomnosti rodiče jsou velmi problematické. U dětí je navíc potřeba zohlednit i Úmluvu o právech dítěte a obecnou povinnost chránit nejlepší zájem nezletilého“, upozorňuje Zelenka.
Jak se bránit?
Co tedy dělat, pokud vás ostraha v obchodě zastaví? Zachovejte klid a zeptejte se, z jakého konkrétního důvodu po vás požaduje kontrolu tašky nebo vyčkání na policii. Můžete požádat o přivolání vedoucího prodejny a trvat na tom, že případnou kontrolu osobních věcí provede až policie. Pokud máte pocit, že ostraha překračuje svoje pravomoci, můžete si situaci zaznamenat nebo přivolat policii sami.
V každém případě – pokud máte pocit, že ostraha překročila svoje pravomoci – ať už vůči vám, či vašemu dítěti – můžete se bránit. Požadovat vysvětlení po provozovateli obchodu, obrátit se na policii nebo požadovat omluvu. V závažnějších případech může přijít v úvahu i náhrada nemajetkové újmy soudní cestou.
Shrnutí
Ostraha může:
požádat o spolupráci,
požádat o ukázání tašky,
při konkrétním podezření vás zadržet do příjezdu policie.
Ostraha nesmí:
nutit k předložení občanky jako policista,
sama vám prohledat tašku bez souhlasu,
zadržet vás jen kvůli odmítnutí namátkové kontroly,
Supermarkety i nadále klamou zákazníky při slevových akcích – a musí za to platit. V prvním čtvrtletí rozdala Česká obchodní inspekce pravomocné pokuty za více než osm milionů korun. Skoro polovinu této sumy zaplatí Kaufland, následují Penny Market a Albert. Pokuty jsou téměř pětkrát vyšší než v předchozím kvartálu, kdy obchodníci museli zaplatit 1,7 milionu korun.
Šetření ukazuje, že řetězce sázejí na osvědčené triky: například stále častěji využívají barevné cenovky a další vizuální prvky připomínající slevu. „Vytvářejí tak dojem, že nabízená cena je výhodná, i když ve skutečnosti nemusí znamenat úsporu,“ uvedl mluvčí inspekce František Kotrba.
V Česku už tři roky platí zákon, podle nějž musí prodejci u slevových akcí uvádět nejnižší cenu za posledních 30 dní a z ní počítat slevu. Inspektoři opakovaně zjišťují, že řetězce pravidlo nedodržují.
Jak prodejci někdy zákazníky matou, ilustruje případ z prodejny Kauflandu v Kyjově. Tam uváděli u aviváže Lenor slevu 21 procent z původních 159,90 koruny na 124,90 koruny. Inspektoři ale zjistili, že nejvyšší cena za posledních 30 dní byla v daném obchodě 99,90 koruny. Aviváž tam tedy ve skutečnosti zdražila, Kaufland pochybení přiznal.
Celkově za všechny prohřešky tento řetězec zaplatí 3,7 milionu korun. Penny Marketu inspektoři vyměřili 2,5 milionu, Albertu 1,2 milionu a Globusu 620 tisíc korun. Tresty v desítkách tisíc korun dostaly ještě Lidl a Tesco. Billa vyvázla bez sankce.
Ojedinělé chyby, hájí se prodejci
Pravomocné pokuty z prvního čtvrtletí se týkají kontrol především z loňska, kdy se proti nim řetězce mohly odvolat.
„Nekalé obchodní praktiky inspektoři zjistili v 368 případech, což je oproti roku předchozímu významné zvýšení,“ upozornil mluvčí inspekce Kotrba. Většinou se podle něj jednalo o porušení zákona o ochraně spotřebitele. „Při ukládání sankcí přihlížíme k závažnosti provinění i k tomu, zda je prodejci páchají opakovaně,“ vysvětlil.
Potrestané řetězce patří ke špičce místního potravinářského trhu. Tři čtvrtiny maloobchodního prodeje potravin v Česku ovládá šest největších hráčů, dominantní postavení mají německé firmy. Téměř třicetiprocentní podíl drží skupina Schwarz-Gruppe, do níž patří Lidl a Kaufland. Druhou největší skupinou je REWE, vlastník Billy a Penny Marketu, s patnáctiprocentním podílem.
Nejvyšší částkou pokutovaný Kaufland prohřešky vysvětluje velikostí své prodejní sítě. „Pokuty jsou souhrnem několika odlišných pochybení napříč našimi 148 prodejnami. V tak velkém objemu každodenně spravovaných dat může v ojedinělých případech dojít k provozně-administrativní chybě,“ řekla Novinkám mluvčí řetězce Renata Maierl.
Pokuty jsou nízké
V porovnání s výdělky obchodníků jsou pokuty nízké. Tržby Kauflandu v Česku za poslední účetní rok dosáhly téměř 80 miliard korun a čistý zisk 3,2 miliardy. Maximální výše jednotlivé pokuty činí podle zákona pět milionů korun, inspekce navíc k této horní hranici trestu zpravidla nesahá.
Penny Market se provinil tím, že na některých prodejnách sice uváděl nejnižší cenu za 30 dní, ale vedle ní ještě jinou, vyšší cenu „před slevou“, ze které nesprávně počítal procentuální slevu. Jde o trik používaný i jinými řetězci v dřívějších letech, přestože ho zakazují i rozhodnutí evropských soudů.
Nárůst celkové výše pokut oproti poslednímu čtvrtletí loňského roku je sice značný, na druhou stranu ale celková částka nedosahuje rekordní výše z počátku loňska. Tehdy se pokuty vyšplhaly až k 21 milionům korun.
Pravomocně uložené sankce obchodním řetězcům v 1. čtvrtletí 2026
řetězec
počet pokut
součet uložených pokut
Kaufland
3
3 700 000 Kč
Penny Market
1
2 500 000 Kč
Albert
1
1 200 000 Kč
Globus
3
620 000 Kč
Lidl
1
35 000 Kč
Tesco
1
10 000 Kč
Uložené pokuty celkem
10
8 065 000 Kč
Zdroj: ČOI
Letošních osm milionů příliš nepřeceňuje ani advokát a předseda Sdružení obrany spotřebitelů Ondřej Zelenka. „Spíše to potvrzuje, že se problematika falešných slev z trhu nevytratila, jen kolísá její zachycení při kontrolách,“ řekl Novinkám. Část řetězců se podle něj pohybuje v režimu pokus-omyl, po období větší opatrnosti se vrací k agresivnějším praktikám, zejména pokud riziko postihu vyhodnotí jako nízké.
Zelenka radí zákazníkům, aby nespoléhali na vizuální prvky, jako jsou barvy cenovek nebo výrazná hesla. „Klíčové je sledovat, zda je uvedena i předchozí cena a zda odpovídá realitě, tedy jestli jde o nejnižší cenu za posledních 30 dní. Pokud tato informace chybí, je na místě zvýšená obezřetnost,“ upozornil.
Odborník na marketing Robert Le Veneur vidí za celým problémem hlubší příčinu. „Na českém trhu vznikla toxická spirála psychologické závislosti na slevách. Obchodníci se dostali do pasti: pokud nenasadí cedulku ‚sleva‘, okamžitě přicházejí o tržby. To mnohé z nich nutí uchylovat se k cenovým iluzím a klamavým marketingovým praktikám,“ řekl Novinkám.
Po mobilních telefonech, tabletech či třeba digitálních fotoaparátech došlo i na notebooky. I ty už musí mít podle směrnice Evropské unie nově jen jeden typ nabíjecího konektoru, konkrétně USB-C. Unijní úředníci si od toho slibují nejen větší komfort pro spotřebitele, ale především snížení elektroodpadu. Smějí obchodníci prodávat ještě notebooky s různými nabíjecími konektory? Zmizí z balení nabíječky, jako se to stalo třeba u chytrých telefonů? Deník.cz připravil odpovědi na nejčastější otázky.
Od kdy novinka platí?
Nařízení platí od úterý 28. dubna 2026.
Jedná se o nové nařízení Evropské unie?
Sjednocování nabíječek není v Evropské unii novinkou. Evropský parlament přijal pravidla sjednocující typy nabíječek už v roce 2022, a to pro malá elektronická zařízení, jako jsou například mobilní telefony, tablety, ale také digitální fotoaparáty, sluchátka či přenosná navigační zařízení. Jednotný USB-C konektor musí mít zařízení od 28. prosince 2024. Mezi výčtem elektroniky byly i notebooky. Výrobci však dostali časovou výjimku 40 měsíců na přizpůsobení.
Proč ke sjednocování nabíječek dochází?
Hlavním cílem členských států Evropské unie je snížení elektroodpadu, kterého Evropa produkuje podle dat z roku 2020 nejvíce. Na každého Evropana připadá ročně v průměru 16,2 kilogramu e-odpadu, o desetinu méně pochází z Oceánie (16,1 kg), naproti tomu v Asii je to 5,6 kilogramu. „Nabíječka, kterou můžeme použít pro vícero zařízení, ušetří peníze a čas a také nám pomůže snížit množství elektronického odpadu,“ sdělil tehdejší ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (za STAN).
Jaký je nový standard pro notebooky?
Stejně jako u mobilních telefonů a další elektroniky se jedná o nabíjení přes USB-C.
V obchodě už tedy notebooky s jiným nabíjením nelze od úterý najít?
Prodejci mohou nadále nabízet notebooky s různými typy nabíjecích konektorů. „Změna se týká pouze nově uváděných produktů na trh, nikoli zařízení, která už jsou v prodeji. Výrobci se novému evropskému nařízení o jednotné nabíječce postupně přizpůsobují a zajišťují, aby nové produkty odpovídaly požadavkům,“ sdělila PR manažerka obchodu Alza.cz Eliška Čeřovská.
V čem je změna přínosná pro spotřebitele?
Jedná se především o komfort. V domácnosti se totiž zcela běžně nachází i více notebooků. Pokud má každý vlastní konektor pro nabíjení, a tudíž nejsou kompatibilní, dochází k hromadění kabelů. „Kromě toho změna snižuje kupujícímu náklady, když uživatel nebude odkázán na konkrétního výrobce a jeho příslušenství, ale bude moci využít jednu nabíječku pro více zařízení napříč značkami. Navíc originální příslušenství bývá dražší,“ upozornil předseda Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace Ondřej Zelenka.
Budou se notebooky prodávat bez nabíječek?
Bude to podobné jako u mobilních telefonů. Notebooky dodávané na evropský, a tudíž i český trh budou moci být prodávány bez nabíječek. Smyslem nařízení totiž není jen komfort pro uživatele, ale hlavně redukce elektroodpadu. „Velká část elektroodpadu v této oblasti vzniká právě kvůli zbytečné obměně nabíječek, které přestanou být využitelné s novým zařízením. Standardizace konektorů umožní delší životní cyklus příslušenství a jeho opakované využití, což je z hlediska cirkulární ekonomiky žádoucí. Je však třeba dodat, že skutečný dopad bude záviset i na chování výrobců a spotřebitelů, například na tom, zda výrobci skutečně omezí přibalování nabíječek ke každému zařízení a zda spotřebitelé budou ochotni využívat stávající příslušenství,“ myslí si Zelenka.
Dozví se zákazník, co vše si musí dokoupit?
Obchody musí u prodávaného výrobku zobrazovat speciální piktogram. Tuto povinnost nařizuje legislativa. „Piktogram zobrazujeme přímo na detailu produktu – konkrétně v levém horním rohu u hlavního obrázku. Jeden z piktogramů informuje o požadovaném výkonu napájecího adaptéru a podpoře technologie Power Delivery. Druhý pak jasně uvádí, zda je napájecí adaptér součástí balení, nebo je potřeba jej dokoupit zvlášť. Informaci o tom, zda zařízení podporuje nabíjení přes USB-C, zákazníci najdou také v technických parametrech produktu,“ přiblížila Čeřovská.
Je na obzoru další vlna sjednocování?
V minulém roce došlo ze strany Evropské komise ke schválení rozšiřujících pravidel iniciativy Common Charger. Po sjednocení nabíječek pro drobnou elektroniku a notebooky se dočkají změny i samotné nabíječky. Ty uvedené na trh v roce 2028 budou muset splňovat povinně několik požadavků. Kromě toho, že každá nabíječka bude muset mít alespoň jeden port USB-C, bude muset také zvládat výkon až 240 wattů. Aby se zákazník lépe orientoval v nabízených produktech, nabíjecí adaptéry budou muset nést označení EU Common Charger. To bude zaručovat kompatibilitu s notebookem a mobilním telefonem.
Současný svět stojí před zásadním paradoxem. Na jedné straně žije na planetě téměř 8,3 miliardy lidí, kteří potřebují základní životní podmínky: jídlo, oblečení a přístřeší. Na straně druhé jsme svědky bezpříkladného plýtvání zdroji, které výrazně přesahuje schopnost planety tyto zdroje obnovovat. Zatímco v některých částech světa lidé stále čelí nedostatku, jinde dochází k nadprodukci a nadspotřebě, jejichž důsledky mají globální dopad.
Jedním z nejviditelnějších příkladů je textilní odpad. Oblečení, které spotřebitelé v Evropě vyřazují, často nekončí v recyklačním systému, ale je exportováno do zemí globálního jihu, kde se hromadí například na pobřežích. Tento jev ukazuje širší problém lineární ekonomiky, v níž produkty rychle ztrácejí hodnotu a stávají se odpadem.
Udržitelná spotřeba představuje klíčový nástroj, jak tento trend zvrátit. Vychází z jednoduchého principu: spotřebitelské chování přímo ovlivňuje výrobní procesy. Pokud existuje poptávka po levném a rychle dostupném zboží, výrobci ji budou uspokojovat bez ohledu na environmentální dopady. Změna proto musí začít právě u spotřebitelů.
Podle Organizace spojených národů by při zachování současného životního stylu bylo v roce 2050 potřeba přibližně tří planet Země, aby bylo možné zajistit dostatek přírodních zdrojů pro celou populaci (OSN, Agenda 2030). Tento odhad jasně ukazuje, že současný model spotřeby není dlouhodobě udržitelný.
Co se skrývá za výrobky, které kupujeme
Každý výrobek má svůj příběh, který začíná dávno před tím, než se objeví na regálu. To platí i pro potraviny. Různé druhy jídla mají odlišný dopad na životní prostředí., a to nejen při výrobě, ale i během dopravy či skladování.
Zajímavé je, že množství odpadu často neodpovídá jeho ekologickému dopadu. Některé potraviny tvoří menší část odpadu, přesto jejich výroba spotřebovává výrazně více zdrojů, například káva či čokoláda. To ukazuje, že problém není jen v tom, kolik vyhazujeme, ale i co konkrétně vyhazujeme. Totéž platí u uhlíkové stopy: například maso patří mezi komodity s vysokou uhlíkovou stopou. Přesto tvoří jen asi 5–12 % potravinového odpadu, ale na celkových klimatických dopadech vyplýtvaných potravin se podílí přibližně 25–55 % (Evropská komise, analýzy životního cyklu potravin).
Velký podíl odpadu vzniká také v domácnostech, často kvůli špatnému plánování, nevhodnému skladování nebo nepochopení údajů na obalech. Rozdíl mezi „spotřebujte do“ a „minimální trvanlivost do“ může rozhodnout o tom, zda jídlo skončí na talíři, nebo v koši.
Stejně tak mnoho výrobků by bylo možné používat déle, opravovat je nebo předávat dál, přesto často končí jako odpad jen proto, že je snazší koupit nové.
Celosvětově se přitom ztratí nebo vyplýtvá přibližně třetina všech vyrobených potravin. Z toho asi 13,3 % se ztratí mezi sklizní a maloobchodem, a dalších 17 % všech potravin se vyhodí nebo zkazí na úrovni u spotřebitelů (OSN, SDGs Report 2022). V Evropské unii to představuje přibližně 59 milionů tun ročně, tedy asi 131 kilogramů na osobu, přičemž 53 % tohoto odpadu vzniká přímo doma (Evropská komise).
Směrem k odpovědnější spotřebě
Na úrovni Evropské unie i jednotlivých států vznikají strategie, které mají spotřebitelům usnadnit orientaci a podporovat udržitelnější chování. V České republice je to aktuálně Akční plán pro cirkulární ekonomiku do roku 2027. Důraz se klade například na delší životnost výrobků, jejich opravitelnost či rozvoj trhu s použitým zbožím. Cílem je postupný přechod od modelu „rychle vyrobit, rychle vyhodit“ k systému, kde se věci využívají co nejdéle.
Klíčovou roli však hraje každý z nás. Udržitelná spotřeba neznamená radikální změnu životního stylu ani dokonalost. Jde spíše o postupné úpravy každodenních návyků a větší uvědomění si dopadů našich rozhodnutí.
Změna může začít u drobností, které však v součtu mají velký význam. Stačí se zamyslet nad tím, kolik věcí skutečně potřebujeme, jak nakládáme s jídlem, nebo zda dáváme výrobkům šanci na delší život.
Udržitelná spotřeba není jednorázové rozhodnutí, ale dlouhodobý přístup. Z toho také vyplývá několik jednoduchých principů, které mohou pomoci:
přemýšlet o nákupech a vyhýbat se zbytečné spotřebě
plánovat jídlo a snažit se ho maximálně využít
věnovat pozornost skladování potravin a informacím na obalech
upřednostňovat kvalitní a trvanlivé výrobky
zvažovat opravu, opětovné využití nebo sdílení místo vyhození
vnímat odpad jako něco, čemu je nejlepší předcházet
Plánovaná obsolescence neboli zastarávání výrobků patří mezi rostoucí témata v oblasti vzájemných vztahů mezi spotřebiteli a výrobci. Mnoho lidí se setkává s tím, že nový telefon po roce zpomaluje, že pračka se pokazí den po skončení záruky nebo že tiskárna odmítá fungovat s neoriginálními kazetami. Je to náhoda, nebo záměr? Jaká je skutečná právní úprava a kde leží hranice mezi legitimním designovým rozhodnutím výrobce a protiprávním jednáním na úkor spotřebitele i životního prostředí?
Právo spotřebitele na opravitelné výrobky
Evropská unie přijala v červnu 2024 Směrnici o společných pravidlech na podporu oprav zboží (Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1799), která posiluje postavení spotřebitelů v oblasti oprav výrobků. Směrnice především prodlužuje dobu odpovědnosti prodávajícího o dvanáct měsíců v případě, že se spotřebitel rozhodne pro opravu namísto výměny vadného zboží. Toto prodloužení lze uplatnit jednou, nicméně členské státy mohou zavést i příznivější pravidla a umožnit další prodloužení odpovědnosti při opakovaných opravách.
Cílem těchto opatření je motivovat spotřebitele k tomu, aby volili opravu před výměnou za nový výrobek, a podpořit tak udržitelnou spotřebu a oběhové hospodářství. Tato pravidla představují posun směrem k ukončení kultury vyznačující se rychlokonzumním a rychlospotřebním charakterem typu „kup a vyhoď“.
Zvláštní ochrana platí také v případech, kdy výrobci vytvářejí umělé překážky bránící opravám – například prostřednictvím softwarových zámků, speciálních šroubů nebo záměrné nedostupnosti náhradních dílů.
Kdy už může jít o problém
Samotná skutečnost, že se výrobek po určité době používání pokazí, neznamená automaticky porušení práv spotřebitele. Každý produkt má svou přirozenou životnost danou materiály a způsobem užívání. Rozhodující je vždy konkrétní situace a především skutečný úmysl výrobce. Právní praxe i odborná literatura rozlišují zejména následující formy problematického obsolescence:
konstrukční řešení vedoucí k předčasné poruše – například záměrné použití komponent nižší kvality nebo žárovky navržené na kratší životnost, než je technicky možné,
softwarové zastarávání – aktualizace operačního systému zpomalující starší modely nebo ukončení softwarové podpory u stále funkčního zařízení,
umělé překážky oprav – čipy blokující použití neoriginálních náhradních dílů, zalité nebo zapečetěné komponenty, použití speciálních šroubů,
nedostupnost náhradních dílů nebo nepřiměřeně vysoké náklady na opravu ve srovnání s pořízením nového výrobku.
Za problematické soudy a správní orgány v zahraničí považovaly například dlouhodobé zpomalování chytrých telefonů po softwarové aktualizaci bez řádného informování uživatelů, čipy v tiskárnách programované k automatickému vypnutí zařízení po určitém počtu vytištěných stránek nebo zapečetěné bubny praček konstrukčně znemožňující ekonomicky smysluplnou opravu. Naopak běžné opotřebení materiálu, konstrukční řešení odůvodněná bezpečnostními důvody nebo legitimní technologický vývoj problém zpravidla nepředstavují.
Sankce za plánované zastarávání? Zatím výjimečně
Výrobce nemůže spotřebitele klamat ohledně vlastností výrobku ani mu bránit v přístupu k opravám. Přímé právní sankce za plánované zastarávání jsou však v Evropě stále vzácné. Průkopníkem v této oblasti je Francie, která v srpnu 2015 zavedla trestní postih – až dva roky odnětí svobody a pokutu až 300 000 eur pro fyzické osoby, u společností dokonce až pět procent průměrného ročního obratu.
Hlavním problémem při aplikaci těchto právních norem je prokázání úmyslu výrobce záměrně zkrátit životnost produktu za účelem zvýšení prodeje. Výrobci totiž zpravidla předkládají ekonomická, technická nebo bezpečnostní odůvodnění svých konstrukčních rozhodnutí, což činí důkazní břemeno mimořádně náročným. Bez jasného prokázání úmyslu nelze výrobce automaticky potrestat jen proto, že se produkt po určité době používání pokazil. Vždy je však nutné posuzovat konkrétní okolnosti případu a povahu údajného porušení povinností.
Praktické tipy pro spotřebitele
Pokud máte podezření, že vám výrobce prodal výrobek s plánovaným zastaráváním nebo vám brání v přístupu k opravám, vyplatí se myslet na několik základních zásad:
informujte se aktivně o svých právech,
dávejte přednost výrobcům a značkám, které dlouhodobě poskytují záruky, náhradní díly a podporují nezávislé opravárenské služby,
v případě podezření na klamavé praktiky nebo odmítnutí opravy kontaktujte Českou obchodní inspekci,
pečlivě dokumentujte celý případ – uchovejte nákupní doklady, záznamy o poruchách, fotografie a veškerou komunikaci s výrobcem či prodejcem,
nebojte se obrátit na spotřebitelské organizace nebo vyhledat odbornou právní pomoc.
Právo na opravu a ochrana spotřebitelů před plánovaným zastaráváním postupně sílí v evropském i českém právu. Výrobce nemůže záměrně nutit spotřebitele k častější výměně výrobků ani jim vytvářet umělé překážky bránící v opravách. Rozhodující je vždy skutečný úmysl a konkrétní dopad jednání výrobce na spotřebitele i životní prostředí.
Mikroplasty jsou dnes všude kolem nás – v kosmetice, oblečení, potravinách i pitné vodě. Jsme jimi obklopeni od rána do večera, často aniž bychom si to uvědomovali. Co však přesně mikroplasty jsou? Jak nás ovlivňují? A co může běžný spotřebitel udělat, aby omezil jejich dopad na své zdraví i životní prostředí?
Za mikroplasty označujeme drobné částice plastu menší než pět milimetrů. Podle charakteru, velikosti a původu je můžeme dále rozdělit na různé typy.[1] Přestože vědecký výzkum dopadů mikroplastů na lidské zdraví stále pokračuje, již nyní existují důkazy o jejich negativním vlivu nejen na přírodu, ale i na samotné lidské tělo. Mezi nejčastěji detekované typy mikroplastů patří polyethylentereftalát (PET), polypropylen (PP), polyethylen (PE) či polyvinylchlorid (PVC). [2] Tyto materiály se objevují nejen v surové i upravené vodě, ale i v předmětech běžné denní spotřeby, jako jsou oděvy, čisticí prostředky, kosmetika nebo obalové materiály.
Jak je spotřebitel chráněn a co říká nová legislativa?
Ochrana spotřebitele před škodlivými účinky mikroplastů je v Evropské unii zajištěna prostřednictvím několika legislativních opatření. Základ tvoří nařízení REACH (č. 1907/2006), které reguluje výrobu, dovoz, prodej a používání chemických látek včetně plastových mikročástic.[3] Významným krokem bylo přijetí nové novelizace v roce 2023, konkrétně nařízení Komise (EU) 2023/2055, které přímo zakazuje uvádění určitých výrobků obsahujících záměrně přidané mikroplasty na trh.[4]
Toto nařízení stanovuje, že již nebude možné prodávat smývatelné kosmetické výrobky, jako jsou peelingy a sprchové gely, pokud budou obsahovat přidané mikroplasty. Tento zákaz rozšíří také na nesmývatelnou kosmetiku, například make-up či rtěnky. Zároveň budou zakázány i volné plastové glitry používané například v kosmetice. Výjimky platí pouze pro případy, kde by odstranění mikroplastů technicky znemožnilo funkci výrobku nebo kde jsou použity biologicky odbouratelné polymery.
Nové legislativní opatření je důležitým krokem k ochraně životního prostředí a lidského zdraví. Doplňuje je také princip rozšířené odpovědnosti producenta (tzv. EPR – Extended Producer Responsibility), který klade na výrobce povinnost nést odpovědnost za celý životní cyklus produktu, včetně fáze, kdy se výrobek stává odpadem. Výrobci jsou tak motivováni nejen k nahrazení škodlivých látek, ale i k financování systémů sběru, recyklace a ekologického nakládání s odpady.
Kde mikroplasty v domácnosti najdeme a jak je rozpoznat?
Mikroplasty se v běžné domácnosti vyskytují zejména v kosmetice, čisticích prostředcích a textilu. Peelingy, zubní pasty, make-upy a sprchové gely často obsahují plastové mikročástice, které při používání odcházejí do odpadních vod a dál do přírody.
Uvolňování mikroplastů je spojeno také s praním syntetického oblečení, například z polyesteru či nylonu, kdy při každém praní vznikají drobná plastová vlákna. Mikroplasty se vyskytují rovněž v balené vodě a některých potravinách, což znamená, že se mohou dostávat přímo do lidského těla.
Spotřebitelé mohou mikroplasty v produktech odhalit sledováním složení uvedeného na etiketách. Nejčastějšími složkami signalizujícími přítomnost mikroplastů jsou tedy již výše zmíněné:
Polyvinyl chloride (PVC)
Polyethylene (PE)
Polypropylene (PP)
Expandable polystyrene (EPS)
Polyurethane (PU)
Bezpečnější alternativu představují certifikované výrobky označené například evropskou ekoznačkou EU Ecolabel, která garantuje nižší environmentální dopad.[5]
Mikroplasty mají významné environmentální dopady: kontaminují vody i půdu, mohou být pozřeny živočichy a vstupovat do potravního řetězce, přenášejí toxické látky a přispívají k degradaci ekosystémů. Navíc představují problém i pro odpadové hospodářství, protože běžné čistírny odpadních vod je nedokáží efektivně odstranit.[6]
Co mohou domácnosti udělat pro omezení mikroplastů?
Každá domácnost může přijmout jednoduchá opatření, která pomohou snížit šíření mikroplastů:
vybírat kosmetiku a čisticí prostředky bez mikroplastů a sledovat složení výrobků,
preferovat přírodní produkty a certifikované výrobky s označením EU Ecolabel,
minimalizovat používání plastových obalů a jednorázových plastových výrobků,
prát syntetické oděvy na nižší otáčky a nižší teplotu, používat sáčky nebo filtry na zachytávání mikrovláken[7],
podporovat značky a výrobce, kteří aktivně inovují své produkty směrem k ekologičtějším variantám.
Mikroplasty představují závažný a často neviditelný problém naší každodenní reality. Díky novým legislativním opatřením a rostoucí odpovědnosti výrobců však máme šanci jejich šíření omezit. Informovaná volba každého spotřebitele přispívá nejen k ochraně vlastního zdraví, ale také k ochraně přírody pro budoucí generace.
Vrácení zboží z čínských internetových tržišť se Evropanům může významně prodražit. Náklady někdy bývají dražší než samotné zboží a spotřebitelská práva se mimo EU vymáhají těžko, varují experti.
Zatímco poštovné za příjem zásilky z čínských internetových tržišť vyjde na pár korun nebo je dokonce zadarmo, za vrácení zboží si zákazníci připlatí.
Některé čínské platformy, jako například AliExpress, sice nabízejí bezplatné vrácení zboží do 15 dnů od data doručení, je ovšem nutné znát správný postup. Vrácení totiž není bezplatné automaticky a musí se správně aktivovat. A navíc se týká jen některého zboží.
Nepoměr v částce za přijetí a vrácení zásilky vzniká podle předsedy Sdružení obrany spotřebitelů Ondřeje Zelenky tím, že logistický proces není obousměrně symetrický. Zatímco zboží bývá do Evropy dopraveno ve velkých objemech a zákazníkům rozesílají zásilky evropská distribuční centra, při vrácení musí zákazník řešit samostatné odeslání mimo EU.
„Čínští prodejci a velké platformy využívají hromadnou přepravu, státní dotace a zvýhodněné poštovní tarify, díky nimž se cena doručení jednotlivé zásilky výrazně snižuje. Naproti tomu vrácení zboží probíhá jako individuální zásilka z Evropské unie do třetí země, bez jakýchkoli subvencí či objemových slev, a často je spojeno i s celními formalitami. Výsledkem je výrazně vyšší cena, která může v některých případech dosahovat hodnoty samotného zboží,“ vysvětluje Zelenka.
Při odstoupení od smlouvy bez udání důvodů může být zákazník povinen hradit náklady na vrácení zboží, ale pouze pokud o tom byl informován před uzavřením smlouvy. V případě, že je však zboží poškozené či neodpovídá popisu, by měl náklady na vrácení nést prodejce, míní Zelenka.
„Mnozí čínští prodejci při snaze odstoupit od smlouvy nabízejí nikoli vrácení plné zaplacené částky, ale jen 30 procent nebo 50 procent s tím, že spotřebitel si zboží může ponechat. Lidé tím bývají překvapeni, ale jde o běžný postup. Někdy prodejce ani nereaguje,“ uvádí ředitel Evropského spotřebitelského centra Ondřej Tichota.
„V rámci distančních forem prodeje obvykle platí, že náklady na doručení/poštovné v případě odstoupení od smlouvy do 14 dnů bez udání důvodů hradí spotřebitel dle ceníku jím zvoleného přepravce. To platí obecně pro e-shopy či online tržiště, pokud na nich prodávající vystupuje z pozice podnikatele,“ vysvětluje mluvčí České obchodní inspekce (ČOI) František Kotrba.
Spotřebitel má podle něj nárok, aby mu prodávající vrátil částku, která odpovídá kupní ceně včetně případných nákladů na dopravné od prodávajícího ke spotřebiteli. To znamená, že pokud si zákazník objedná zboží za 100 korun a za doručení zaplatí 50 korun, v případě vrácení zboží by měl prodávající vrátit také částku 150 korun.
Naopak spotřebitel platí podle Kotrby poštovné spojené s vrácením zboží v případě odstoupení od smlouvy zpět prodávajícímu.
Na co si dát pozor
Pokud jsou spotřebitelé informováni o tom, že nenakupují v českém e-shopu, a je zjevné, že v případě vrácení zboží budou muset poslat zásilku do zahraničí, což bývá zpravidla násobně dražší, je takový požadavek prodávajícího v pořádku, uvádí Martin Pitron z právního oddělení dTestu a koordinátor služby VaseStiznosti.cz.
„Bohužel se často setkáváme i s e-shopy, které se tváří jako české (například dokonce s dlouhou rodinnou tradicí), avšak spotřebitelé při řešení problému (či odstoupení) zjistí, že jde o zahraniční e-shop, který po nich požaduje zaslání například do Nizozemska, ale i asijských států. V takovém případě již jednání prodávajícího v pořádku není a může jít i o nekalou obchodní praktiku,“ říká Pitron.
Spotřebitelé by proto měli být v případě nákupů zboží mimo Evropskou unii opatrní a vyhnout se možným rizikům. Zpozornět by měli, pokud nejsou předem stanovena pravidla hrazení nákladů na vrácení nebo pokud nejsou jasné další obchodní podmínky.
„Základ je podívat se v obchodních podmínkách hlavně na to, od koho vůbec nakupují. Jaké jsou podmínky pro odstoupení od smlouvy, kam se má zboží zaslat, jaké jsou podmínky pro reklamace a také náklady na zaslání zboží. Hodně pomohou recenze předchozích nakupujících,“ radí Tichota.
U mimounijních nákupů existuje také vyšší riziko závadnosti produktů. Mnoho zahraničních platforem totiž nedodržuje unijní bezpečnostní standardy.
Největším rizikem je podle expertů obtížná vymahatelnost spotřebitelských práv. „V případě sporu je totiž složité domáhat se práv v zemi prodávajícího, zejména ve chvíli, kdy například komunikuje pouze v čínštině. V případě, kdy prodávající peníze nevrátí, je spotřebitel nucen řešit spor soudně, což se u těchto přeshraničních sporů zpravidla nevyplatí. Zároveň se tyto spory nemusejí řídit ani českým (resp. unijním) právem, které spotřebitelům zajišťuje ochranu,“ vysvětluje Pitron.
Je potřeba se ujistit, kde prodávající sídlí a zda se musí řídit evropskými pravidly. Velká online tržiště, jako jsou například Temu nebo Shein, mají podle Kotrby sídlo v Irsku, tedy v členské zemi EU. Proto se na ně vztahuje i evropské spotřebitelské právo. Naproti tomu společnost AliExpress sídlí v čínském městě Chang-čou.
Denně používáme celou škálu výrobků, od elektroniky, kuchyňských spotřebičů a nářadí, přes sportovní vybavení, až po kosmetiku, hračky nebo dětské kočárky. Mnohé z nich pořizujeme online, jiné běžně nakupujeme v kamenných obchodech. Málokdy si ale uvědomujeme, jak složité mechanismy a právní předpisy stojí za tím, aby tyto výrobky mohly být skutečně bezpečné.
Evropská unie má jednu z nejpřísnějších legislativ na světě v oblasti bezpečnosti výrobků, která chrání spotřebitele před rizikovými produkty. Nejvýznamnější regulací je aktuálně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/988 o obecné bezpečnosti výrobků, známé jako GPSR. Toto nařízení modernizuje pravidla s ohledem na technologický pokrok a rozvoj online nakupování. Tento článek shrnuje základní informace, které by měl spotřebitel znát o bezpečnosti nepotravinářských výrobků na území České republiky, a zdůrazňuje jeho klíčová práva v případě, že se s takovým výrobkem setká.
Co znamená „bezpečný výrobek“
Za bezpečný se považuje takový výrobek, který při běžném nebo rozumně předvídatelném způsobu použití nepředstavuje riziko pro zdraví nebo bezpečnost spotřebitele, případně jen minimální. Při posuzování bezpečnosti se zohledňují všechna relevantní hlediska, a to jeho fyzikální, mechanické a chemické vlastnosti, jeho prezentace i specifické potřeby různých skupin spotřebitelů.
Zvláštní pozornost se věnuje právě ochraně nejzranitelnějších skupin, kterými jsou děti, starší osoby či osoby se zdravotním postižením. Výrobci musí zajistit, aby jejich produkty splňovaly nejpřísnější normy bezpečnosti již od fáze návrhu, a to po celou dobu životnosti výrobku.
Povinnosti výrobců a obchodníků
Každý subjekt v dodavatelském řetězci má jasně stanovené povinnosti. Výrobce musí před uvedením výrobku na trh provést interní analýzu rizik a vypracovat technickou dokumentaci s popisem výrobku a jeho základních bezpečnostních charakteristik. Každý výrobek musí být navíc označen kontaktem na odpovědnou osobu v EU, na kterou se může spotřebitel obrátit v případě problémů.
Pokud existuje podezření, že výrobek představuje riziko, musí příslušný subjekt jednat neprodleně. Buď uvedením výrobku do souladu s předpisy, stažením z trhu, nebo vyhlášením svolávací akce (recall). Zároveň je povinen informovat příslušné dozorové orgány.
Bezpečnost online nakupování
S rostoucí popularitou online nakupování se regulace zaměřuje i na bezpečnost tohoto typu obchodu. Provozovatelé online tržišť mají specifické povinnosti, včetně zajištění kontaktního místa pro komunikaci s dozorovými orgány a spotřebiteli.
Evropská komise uzavřela dobrovolné dohody s velkými platformami (Amazon, eBay, AliExpress, Allegro aj.) v rámci iniciativy Product Safety Pledge+, kde se tyto společnosti zavazují jít nad rámec zákonných povinností a aktivně monitorovat bezpečnost výrobků. Pokud spotřebitel na těchto platformách narazí na nebezpečné zboží, měl by kromě kontaktování dozorových orgánů informovat i samotného provozovatele platformy.
Dozorové orgány v České republice
V České republice je kontrola bezpečnosti výrobků rozdělena mezi několik specializovaných orgánů podle typu produktu. Hlavním dozorovým orgánem je Česká obchodní inspekce, která kontroluje technické požadavky na většinu nepotravinářských výrobků včetně hraček, nábytku, elektroniky nebo sportovního vybavení. Česká obchodní inspekce na svých stránkách vede rubriku ohledně nebezpečných výrobků, do které přidává nejnovější aktuality v této oblasti: https://coi.gov.cz/pro-spotrebitele/rizikove-vyrobky/.
Mezi další důležité dozorové orgány, na které se spotřebitel může obrátit, patří Česká inspekce životního prostředí (pro chemické látky a jejich směsi), Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva (pro zbraně a pyrotechnika), krajské hygienické stanice Ministerstva zdravotnictví (pro kosmetiku a výrobky pro děti do tří let) nebo Státní zemědělská a potravinářská inspekce (pro tabákové výrobky).
Systém včasného varování Safety Gate
EU provozuje systém včasného varování Safety Gate (dříve RAPEX): https://ec.europa.eu/safety-gate-alerts/screen/search, který umožňuje rychlou výměnu informací o nebezpečných výrobcích mezi členskými státy. Když některý z dozorových orgánů identifikuje nebezpečný výrobek, informace se okamžitě sdílí s ostatními zeměmi EU, což umožňuje koordinované a rychlé odstranění rizikových produktů z celého jednotného trhu.
Spotřebitelé mohou v databázi Safety Gate ověřit, zda výrobek, který chtějí koupit nebo již vlastní, nebyl označen jako nebezpečný. Databáze je veřejně přístupná a pravidelně aktualizována. Pokud například již nějakou dobu nemůže spotřebitel v prodejně svůj oblíbený produkt najít, může si ověřit, zda nebyl stažen z prodeje právě z důvodu jeho nebezpečnosti.
Práva spotřebitelů při setkání s nebezpečným výrobkem
Pokud spotřebitel zjistí, že vlastní nebezpečný výrobek, má podle zákona nárok minimálně na dva ze tří z těchto prostředků nápravy:
a) oprava výrobku; b) výměna za bezpečný výrobek stejného typu a hodnoty; c) náhrada v minimálně stejné výši, jakou spotřebitel zaplatil.
Výrobce může nabídnout pouze jeden z těchto prostředků, pokud jsou ostatní objektivně nemožné nebo by představovaly nepřiměřené náklady. Oprava spotřebitelem je možná pouze tehdy, pokud ji spotřebitel může provést snadno a bezpečně, například výměnou baterie. Spotřebitel má rovněž nárok na náhradu škody, pokud mu nebezpečný výrobek způsobí újmu, a to bez ohledu na výše uvedené kompenzace.
Tipy pro bezpečné nakupování
Zkontrolujte návod – ujistěte se, že výrobek má návod k použití ve vašem jazyce s jasnými bezpečnostními pokyny.
Pozor na podezřelé znaky – zkontrolujte výrobek na přítomnost výstražných štítků, podezřelého chemického zápachu nebo nestabilní konstrukce.
Ověřte si výrobek v databázi – před nákupem můžete ověřit v databázi Safety Gate, zda výrobek nebyl označen jako nebezpečný.
Okamžitě přestaňte používat nebezpečný výrobek – pokud máte podezření na nebezpečnost výrobku, přestaňte jej používat a v případě zdravotních problémů vyhledejte lékařskou pomoc.
Oznamte nebezpečný výrobek – pokud objevíte nebezpečný výrobek, obraťte se na příslušný dozorový orgán nebo využijte kontaktní formuláře na jejich webových stránkách.
