Mnoho lidí v dnešní době stále ještě považuje za dané, že „pan doktor přece řekl…“ nebo „paní doktorka mi ale nakázala…“. Tento poměrně patrimoniální vztah ze strany lékařů tu také po desetiletí byl. V dnešní době je tato koncepce však poměrně zastaralá, a naopak současná právní úprava považuje vztah mezi lékařem a pacientem za rovnocenný, nebo se o to alespoň pokouší. Nemění se nic na tom, že lékař je považován za odborníka, a jeho úsudku by se tedy měla dávat patřičná pozornost a důvěra. Nesmí se však stát, že by lékař stanovil postup, s kterým by pacient musel bezpodmínečně souhlasit (pro účely tohoto článku budeme pracovat na příkladu více či méně běžné návštěvy lékaře, resp. naopak vynecháme případy tzv. nucené léčby, kdy se logicky možnost souhlasu ze strany pacienta do jisté míry vylučuje).

Základem určitého „zrovnoprávnění“ pacienta je institut tzv. informovaného a svobodného souhlasu, který je zakotven v ustanovení § 34 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. Prvním východiskem přitom je, že člověk si o svém těle rozhoduje z valné většiny případů sám. To se promítá právě i do zdravotnického prostředí, kdy lékař nebo jakýkoli jiný zdravotní pracovník (např. zdravotní sestra) nesmí provést jakýkoli úkon bez souhlasu pacienta. Za takový úkon se přitom může považovat jak náročná operace srdce, tak i nahlédnutí do úst s dřevěnou špachtlí.  U této druhé skupiny lékařských zákroků, které jsou do značné míry bagatelní, se samozřejmě prakticky nepředpokládá, že pacient bude muset výslovně souhlasit s každým z nich. Pro tyto jednoduché úkony se proto předpokládá, že pacient k nim dal souhlas tzv. konkludentně (např. už jen tím, že za lékařem do ordinace přišel).

Svobodný souhlas je zákonem definován tak, že musí být dán bez jakéhokoli nátlaku. Pokud bychom vzali situaci zcela do důsledků, žádný souhlas není zcela bez nátlaku – svým způsobem je totiž každý pacient vystaven alespoň psychickému tlaku nemoci, díky které přichází za lékařem, aby mu pomohl. S takovýmto pojetím samozřejmě nemůže praxe pracovat. Jde tedy zejména o situace, aby (především v případě těžších operací) dal lékař pacientovi dostatečný prostor a klid, aby se s navrhovaným postupem seznámil a rozhodl se. Za takovou situaci rozhodně nelze považovat, pokud lékař pacientovi v čekárně předhodí předepsaný formulář a stojí nad ním, dokud nepodepíše (a ještě k tomu tlačí pacienta, aby si pospíšil, protože sám pospíchá).

To ostatně souvisí s další požadovanou kvalitou souhlasu, a to, že musí jít o souhlas informovaný. Východiskem přitom je, že lékař je považován za profesionála a pacient oproti tomu zpravidla za laika – cílem tedy je alespoň částečně vyrovnat informační deficit, který mezi stranami je. Zákon přitom přesně stanoví alespoň rámcově, jaké informace před projevem souhlasu musí lékař pacientovi sdělit. Zjednodušeně řečeno musí být pacient poučen o pravděpodobném původu nebo příčině nemoci a o navrhovaném postupu včetně vysvětlení celkového účelu a konkrétních úkonů. V praxi celkem opomíjeným aspektem je to, že lékař musí pacienta obeznámit i s alternativními možnostmi, kdy zároveň musí vysvětlit jejich menší vhodnost, resp. musí vysvětlit, proč dává přednost primárně navrženému postupu. V neposlední řadě by měl být též informován o možnosti, že může určit osoby, které se o jeho zdravotním stavu dozvědět mohou, nebo taky určitým osobám naopak výslovně zakázat přístup k těmto informacím. Opět si takto barvitý postup lze představit u náročnějších lékařských zákroků; u těch bagatelních se předpokládá určitá obecná znalost mezi laickou veřejností, kdy tedy není nutné jít tolik do detailů – každopádně v žádném případě není od věci se zeptat. Je též nutno zdůraznit, že tyto informace musí být pacientovi podány tak, aby jim rozuměl – lékař by se tedy měl vyvarovat použití např. až moc odborných výrazů (na druhou stranu se ale znovu předpokládá, že jisté odborné termíny jsou známy i laické veřejnosti – např. infarkt nebo amputace).

Souhlas tedy nejčastěji dáváme slovně nebo už jen tím, že pokud nám bude řečeno, že se nám chystají odebrat krev, tak nastavíme ruku. Zákon je v tomto ohledu velice neformální, neboť povinná písemná podoba souhlasu (tedy že pacient podepíše nějaký papír) je tu pouze v případě, že tak výslovně stanoví zákon. V ostatních případech je to na úvaze lékaře. Listinná podoba mu totiž výrazně ulehčí případné dokazovaní, pokud by se např. řešilo, zda postupoval s náležitou péčí. V souvislosti s výše zmíněnou informovaností se též v praxi stává značný neduh, že lékař má formulářově předpřipravené informace k postupu a tím považuje věc za vyřízenou. Tento postup ale také není zrovna v pořádku – není nic proti ničemu, pokud lékař užije standardizovaný formulář, ale každopádně by tu měla proběhnout jistá míra individualizace na případ konkrétního pacienta. Krom toho by měl lékař vždy tento formulář nějak slovně doprovodit a zeptat se, zda pacient opravdu všemu rozumí.

Závěrem tedy jen shrnu, že z hlediska práva není pacient tak bezmocný, jak se může zdát. Lékaři jsou též jen lidé, ale je nutné, aby i s pacienty zacházeli jako s lidmi a respektovali jejich autonomii vůle.

S přáním pevného zdraví

Josef Doubek

odborný právní poradce Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace, z.s.