Když se řekne smlouva o dílo, většina z nás si její použití představí na výstavbě či rekonstrukci domu. Jako smluvní typ má ovšem smlouva o dílo daleko širší využití, a to jak v dalších oblastech běžného života (např. výroba nábytku na míru, zpracování daňového přiznání, oprava roztrhlého kabátu, úklid domácnosti atd.), tak v dlouholetých komplexních projektech typu výstavby atomové elektrárny. Z pohledu spotřebitele se ovšem prve vzpomenuté příklad jeví jako relevantnější.

Při sjednávání smlouvy o dílo je třeba věnovat pozornost vícero aspektů, mezi které patří bezpochyby také ujednání samotné ceny výsledného díla. Na první pohled by se mohlo zdát, že půjde o jednu z méně komplikovaných částí smlouvy, ovšem jak bude dále nastíněno, nemusí tomu tak být a způsob, kterým k určení ceny dojde, může mít dalekosáhlé praktické dopady.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník) pracuje s předpokladem úplatnosti smlouvy o dílo, není tedy možné uzavřít smlouvu o dílo, která by nepočítala s odměnou pro zhotovitele. Neznamená to ovšem, že pokud ve smlouvě cena nebude vymezena, jedná se o smlouvu neplatnou, občanský zákoník totiž ve svém §2586 odst. 2 zakotvuje „záchranné pravidlo“ pro situace, kdy obě strany počítají (a tedy souhlasí) s tím, že za výsledek bude zaplaceno, ovšem nechtějí si cenu díla určit. V takovém případě platí, že ujednanou cenou díla bude cena placená za totéž či srovnatelné dílo v době a místě uzavření předmětné smlouvy (půjde tedy o cenu „obvyklou“). Právě popsaný postup je jedním z druhů stanovení ceny za dílo, se kterým zákon počítá. Jedná se ovšem o způsob, který nelze doporučit a v praxi často znamená nepříjemné komplikace a zbytečné náklady (např. finanční prostředky vynaložené na znalce pro zjištění ceny v místě a čase obvyklé). Další, vhodnější způsoby nalezneme v §2610 až §2614 a dále v §2620 až §2622 občanského zákoníku. Jedná se o následující možnosti sjednání ceny díla:

1. přímé určení ceny (pevná cena)
2. sjednání způsobu určení ceny
3. cena podle rozpočtu
4. cena stanovená odhadem

Jak již bylo naznačeno, pokud je cena stanovena způsobem, který pro získání znalosti o výsledné částce k platbě potřebuje další úkony, není to obvykle preferovaný způsob jejího určení (a to zpravidla pro obě strany). Z tohoto pohledu je poté nejvýhodnější sjednání pevné ceny díla. V tomto případě nalezneme ve smlouvě o dílo přesnou částku, za kterou se zhotovitele zavazuje dílo zhotovit. Vzhledem k této částce bylo judikaturní dovozeno, že jejím obsahem je i DPH, není tedy možné, aby se zhotovitel dožadoval zaplacení konečné ceny díla (stanovené ve smlouvě) povýšené o hodnotu DPH. Zajímavostí je, že o pevnou cenu díla se může jednat i pokud bude smlouva v části o ceně odkazovat na přiložený rozpočet, který bude obsahovat přesně definovanou cenu vzhledem k jednotlivým položkám svého obsahu. Podstatné je z hlediska objednatele především to, že zhotovitel nemůže žádat změnu takto stanovené ceny. Pokud tedy dojde např. ke zvýšení cen materiálů potřebných pro zhotovení díla, toto riziko nese zhotovitel a do výsledné ceny díla se takovéto zdražení nepromítne. Zákon ovšem z tohoto pravidla zakotvuje výjimku pro případ, kdy nastane zcela mimořádná nepředvídatelná okolnost, která zhotovení díla ztěžuje natolik, že zvýše ceny je spravedlivé. Tyto situace jsou ovšem posuzovány vždy individuálně vzhledem ke konkrétnímu případu a k tomuto zhodnocení je příslušný pouze soud.

Frekventovaným způsobem stanovení ceny pak je také vyhotovení rozpočtu. Výhodou tohoto způsobu ujednání ceny díla je možnost reakce na situace, které nastanou během zhotovování díla, své uplatnění proto rozpočet často nalezne v případě staveb. Pro své vlastnosti rozlišujeme tři typy rozpočtu, a to rozpočet úplný a nezávazný, rozpočet neúplný a závazný a rozpočet neúplný a nezávazný. Úplnost rozpočtu znamená, že zhotovitel nemůže zvýšit cenu díla ani v případě, že jsou nutné tzv. vícepráce, tedy pokud je například nezbytné provést další výkopové práce vzhledem k podloží stavebního pozemku. Naopak, pokud bude rozpočet neúplný, zhotovitel bude moci za takovéto práce zvýšení ceny díla požadovat. Je ovšem nezbytné upozornit na povinnost zhotovitele oznámit objednateli nutnost zvýšení ceny díla bez zbytečného odkladu poté, co tuto nevyhnutelnost zjistí. Pokud by tak zhotovitel neučinil, jeho právo na zvýšení ceny bez dalšího zaniká, tedy pokud zhotovitel bude požadovat vyšší finanční částku za jeho zhotovení díla až po jeho dokončení s odkazem na vícepráce proběhlé např. na počátku výstavby, nebude na takto povýšenou částku mít nárok.

Úplnost rozpočtu nás tedy zajímá vzhledem k činnosti zhotovitele, provedení prací „navíc“, pokud ovšem jde o možnost zvyšování cen za jednotlivé položky uvedené v rozpočtu, pak hovoříme o závaznosti rozpočtu. Jestliže si tedy rozpočet ujednáme jako nezávazný, zhotovitel bude moci navýšit cenu o výši, ve které jeho účelně vynaložené náklady převýší částku danou rozpočtem (pokud opět použijeme příklad se zvýšením cen materiálu, zhotovitel s takto sjednaným rozpočtem bude moci po objednateli požadovat rozdíl mezi skutečnou cenou materiálu a cenou uvedenou v rozpočtu). Co se týče oznamování navýšení, platí stejná pravidla jako v případě neúplného rozpočtu. Jak v případě neúplnosti, tak v případě nezávaznosti má zároveň objednatel možnost odstoupit od smlouvy v případě, že objednatel požaduje navýšení o více než 10% oproti ceně dle rozpočtu.

Dalším nástrojem sjednání ceny je odhad. O tomto způsobu určení ceny je vhodné uvažovat především v případech, kdy je prováděné dílo ceněno na základě odpracovaných hodin. Může jít například o situaci, kdy si najmeme osobu, aby nám z poskytnutých planěk postavila plot. Zhotovitel odhadem stanoví (předpokládanou) cenu na základě času, který očekává, že mu stavba plotu zabere a své hodinové sazby. U této možnosti je třeba počítat se specifickým pojetím možnosti navýšení ceny. Zákonodárce totiž vzhledem k nepodstatnému navýšení ceny stanovil princip implicitní akceptace, což znamená, že objednatel musí počítat s tím, že k určitému navýšení ceny může dojít, a pokud je takové navýšení nepodstatné, platí, že s ním objednatel „automaticky“ souhlasí. Jak je zřejmé, je nutné určit, co je to nepodstatné navýšení ceny, a kdy již musíme mluvit o navýšení podstatném. Zákon na tuto otázku odpověď nedává, dlouhodobě se ovšem dovozuje, že pokud je navýšení ceny díla do 10%, jedná se vždy o navýšení nepodstatné. V určitých případech je však možné za nepodstatné navýšení považovat zvýšení ceny až do 20%, a je tedy nutné podstatnost zvýšení usuzovat individuálně vzhledem k okolnostem.

Posledním využitelným prostředkem pro ujednání ceny díla je „pouhé“ sjednání způsobu určení ceny díla. V případě, že by mělo dojít ke sjednání ceny tímto způsobem, je třeba se zaměřit především na to, aby ujednání bylo dostatečně určité, pokud by tomu tak nebylo, považovalo by se totiž za neplatné. Jestliže se má zajistit, že cenu bude možné s jistotou určit, je třeba ve smlouvě nastavit pravidla, podle kterých bude výsledná částka zjištěna (např. vypočítána na základě stanoveného vzorce). Ačkoliv v praxi nejsou neobvyklá prohlášení typu „až se to dodělá, řekneme si, kolik to stálo“, z pohledu práva nelze v takovém případě hovořit o určení ceny díla. Co ovšem přípustné bude, je stanovení rozmezí ceny, či alespoň jejího maxima, kdy ke konečnému určení dojde až na základě prozatím neznámých okolností (např. zhotovitel našeho imaginárního plotu výslednou cenu bude moci určit až po zjištění ceny impregnačního nátěru na plaňky, ale zároveň stanoví, že konečná cena nepřesáhne 20 000 Kč).

Jak ze všech výše uvedených informací vyplývá, při rozhodování se o tom, jakým způsobem ve smlouvě o dílo ke sjednání ceny dojde, je třeba brát v potaz jak charakter plnění, tak další okolnosti dané situace. Především je třeba uvažovat o tom, nakolik je zhotovované dílo komplexní, a jak velkou míru flexibility tedy od ustanovení o ceně očekáváme.

Veronika Hladká

Odborná právní poradkyně

Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace, z. s.