Prakticky na běžném pořádku prodejci nabízejí nějaké zboží v pro spotřebitele opravdu výhodné slevě. Tyto slevy inzerují ve svých letácích, internetových stránkách či aplikacích. Mnohdy se však stává, že spotřebitel navštíví na popud této inzerce prodejcovu pobočku, nicméně prodejce toto zlevněné zboží již nemá k dispozici. Pokud prodejce záměrně využil toho, že nabízí ve slevě jen nízký počet inzerovaného zboží a učinil tak k přilákání spotřebitele, aby navštívil jeho pobočku, kde je poté velká pravděpodobnost, že spotřebitel od podnikatele nakoupí jiné zboží, jedná se o tzv. vábivou reklamou, která je v českém právním řádu nekalou obchodní praktikou. 

Kde to je upraveno? 

Daná praktika je výslovně uvedena v tzv. černé listině nekalých obchodních praktik, konkrétně v písm. d) přílohy č. 1 k zákonu č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele („Obchodní praktiky jsou vždy považovány za klamavé, pokud prodávající nabízí ke koupi výrobky nebo služby za určitou cenu, aniž by zveřejnil důvody, na jejichž základě se může domnívat, že nebude sám nebo prostřednictvím jiného podnikatele schopen zajistit dodávku uvedených nebo rovnocenných výrobků nebo služeb za cenu platnou pro dané období a v přiměřeném množství vzhledem k povaze výrobku nebo služby, rozsahu reklamy a nabízené ceny (vábivá reklama).“).  

V jakých případech se již jedná o vábivou reklamu? 

Je nepochybné, že hranice, kdy se již jedná o nekalou obchodní praktiku a kdy ještě ne, může být v těchto případech poměrně tenká. K dané věci se proto ve svém rozhodnutí vyjádřil Nejvyšší správní soud: „Je třeba se zabývat otázkou, zda prodávající mohl důvodně očekávat, že množství inzerovaného zboží nebude přiměřené. V této souvislosti je třeba respektovat prostor pro racionální a logickou podnikatelskou úvahu prodávajícího, pokud není v rozporu s požadavkem náležité profesionální péče.“ (Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 As 123/2018-48). Vychází se tedy z jakési přiměřenosti mezi počtem oslovených lidí, potenciálních zákazníků, a počtem dostupného zboží. Pokud by byl tento poměr rozumný, tak se o nekalou obchodní praktiku nejedná. Nicméně jestliže má podnikatel na prodejně pár kusů zboží, inzeruje jej tisícovkám zákazníků a dá se očekávat, že o toto zboží bude velký zájem, tak se nepochybně o nekalou obchodní praktiku jedná. 

Jaké jsou následky? 

Dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele se výrobce, dovozce, vývozce, dodavatel, prodávající nebo jiný podnikatel se dopustí přestupku tím, že poruší zákaz používání nekalých obchodních praktik. Podle § 24 odst. 19 písm. e) a odst. 20 zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele pak může za tento přestupek dozorový orgán (k tomu viz níže) udělit pokutu do výše 5 000 000 Kč a v některých vymezených případech až dokonce do výše 50 000 000 Kč. 

Nadto přináší zákon o ochraně spotřebitele od ledna tohoto roku pro spotřebitele možnost odstoupit od smlouvy, či požadovat slevu, pakliže byl spotřebitel při uzavření smlouvy ovlivněn nekalou obchodní praktikou (§ 5d odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele). Nicméně nutno podotknout, že s ohledem na odst. 2 §5d zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, spotřebitel nemůže odstoupit od smlouvy podle odstavce 1 písm. a), prokáže-li prodávající, že je to s ohledem na předmět smlouvy, povahu a závažnost nekalé obchodní praktiky nepřiměřené. V úvahu tedy přichází situace, kdy se spotřebitel v naději, že si bude moci koupit inzerovanou věc dostaví do prodejny, avšak nakonec koupí věc jinou, původně nezamýšlenou, a to právě na základě vábivé reklamy podnikatele. 

Na koho se obrátit? 

Dle § 23e zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele se při výkonu dozoru v oblasti regulace reklamy, která je nekalou obchodní praktikou podle tohoto zákona, postupuje podle zákona o regulaci reklamy. Příslušný dozorový orgán je tedy určen v § 7 zákona č. 40/1995 Sb. o regulaci reklamy. V těchto případech zpravidla půjde o Radu pro rozhlasové a televizní vysílání nebo krajské živnostenské úřady, v závislosti na způsobu inzerce. 

Roman Šubrt 

Odborný právní poradce    

Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace, z. s.     

S ohledem na to, že jsou potraviny součástí našeho každodenního života, které mohou přímo ovlivnit naše zdraví, tak je jak v českém právním řádu, tak i v právním řádu Evropské unie stanovena povinnost výrobcům potravin své potraviny určitým způsobem označit.

Jedním z účelů této právní úpravy je ochrana spotřebitele, kdy by mělo běžnému zákazníkovi být jasno, co za potravinu kupuje, zda je vyrobena z kvalitních surovin a nikoli z náhražek, jak dlouho mu daná potravina má vydržet atd. Důležitým účelem je pak ochrana zdraví, a to především v případech, kdy má spotřebitel alergie nebo ze zdravotních důvodů nařízenou určitou dietu. Takové osoby by tak měly mít možnost se seznámit se složením potravin, aby zjistily, zda neobsahuje daný produkt nějakou pro ně rizikovou surovinu.

Hlavním právním předpisem, který upravuje povinnost označování potravin, je nařízení EU č. 1169/2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům. Obecně je zde stanoven zákaz uvádění zavádějících informací, a to např. o povaze, vlastností, složení, zemi původu a další. Dále pak zakazuje takové praktiky, kdy se výrobce/dodavatel snaží vyvolat dojem, že je určitá vlastnost produktu jedinečná, přestože se jedná o vlastnost, kterou mají všechny ostatní podobné produkty.

Údaje, které jsou podle tohoto nařízení výrobci/dodavatelé povinni na výrobcích uvádět, jsou:

– název potraviny
– seznam složek
– alergeny
– množství určitých složek nebo skupin složek
– čisté množství (hmotnost či objem) potraviny (bez obalu)
– minimální trvanlivost nebo datum použitelnosti
– zvláštní podmínky uchování nebo podmínky použití
– jméno nebo obchodní název a adresu provozovatele potravinářského podniku
– zemi původu (pokud by její neuvedení mohlo uvést spotřebitele v omyl ohledně země původu)
– návod k použití v případě potraviny, kterou by bez tohoto návodu bylo obtížné odpovídajícím způsobem použít
– skutečný obsah alkoholu (u nápojů s obsahem alkoholu větším než 1,2 %)
– výživové údaje

Podle nařízení musí tyto informace být u potravin k dispozici a snadno dostupné, a to především tak, že budou uvedeny přímo na obalu na připojené etiketě. Tyto údaje dále musí být na obalu/etiketě snadno čitelné, dobře viditelné a nesmazatelné a nesmí taky být nijak skryty, přerušeny a zastřeny. Dokonce je v nařízení stanovena i minimální velikost písma, kterou jsou standardně 1,2 mm. U obalů a nádob menších než 80 cm² pak musí písmo mít aspoň 0,8 mm.

Dalším předpisem, který upravuje označování potravin, je zákon č. 110/1997 Sb. o potravinách a tabákových výrobcích. Jsou zde např. upraveny podmínky, za kterých lze u potravin uvést označení “česká potravina”. Taková potravina musí být složena z českých surovin aspoň ze 75-100 % (záleží na typu potraviny). V případě označení “vyrobeno v České republice” je pak nutné, aby aspoň proběhla výroba potraviny v Česku.

Karel Bělák

Odborný právní poradce

Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace, z.s.