13. prosince 2014 vstoupilo v platnost nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1169/2011. Tato právní úprava zakotvuje informační povinnost provozovatelů restauračních zařízení ohledně alergenů obsažených v nabízených jídlech i nápojích.

Uvádění těchto informací je možné vícero způsoby, například přímo v jídelním lístku, vyvěšením na viditelném místě v provozovně nebo ústním sdělením. Tato povinnost se dotýká také pokrmů, které jsou nabízeny přes internet či objednávek s rozvozem. Za splnění povinnosti nelze považovat stav, kdy si zákazník o sdělení informací musí výslovně požádat.

Jak dopadly první kontroly?

V lednu již proběhly první kontroly těchto nově zavedených povinností.  Z celkového počtu 1032 kontrol bylo zjištěno 130 závad s tím, že nejčastěji řešenými problémy byly zejména:

-nejasnost souvislosti mezi uvedenými alergeny a jednotlivými pokrmy

-opomenutí povinnosti u nápojů

-neúplné informace

-opomenutí uvádění informací u potravin nebalených či datum jejich dodávky

-skutečnosti, kdy jsou informace k dispozici, avšak spotřebitel není upozorněn na to, kde si je může ověřit.

V rámci kontrol se dokonce zjišťovaly případy, kdy informace provozovatel neposkytoval vůbec, a to buď z důvodu neznalosti této povinnosti nebo jazykové bariéry.

Sankce za porušení informační povinnosti

Provozovatelé jsou povinni zjištěné nedostatky napravit, navíc je možné udělení finanční sankce. Následně bude kontrolováno, zda k nápravě došlo a informační povinnost je plněna řádně.  Jelikož šlo o první kontroly, byly chápány spíše cestou osvěty a edukace, nikoliv represe.  Ve většině případů však lze konstatovat, že provozovatelé spolupracovali a měli viditelnou snahu zjištěné nedostatky odstranit.

Vzorní provozovatelé

A kde byly zjištěny nejlepší výsledky? Zpravidla k nim docházelo v institucionálních provozovnách, jako jsou jídelny na základních školách, nemocnice nebo domovy důchodců, a také ve velkokapacitních vývařovnách, kde jsou provozovatelé s danou problematikou velmi dobře obeznámeni.

Helena Gottfriedová

Odborná právní poradkyně SOS – Asociace

Svítá na lepší zítřky, co se týče označování potravin. Po spletité minulosti, kde jsme mohli nalézt na potravinách různé označení, již konečně zcela jasně a zřetelně poznáme, jaká potravina pochází z České republiky.

Napomůže tomu jak nové logo české potraviny, tak fakt že žádné jiné označení, které může být pro spotřebitele zavádějící, tedy např. mapa či vlajka ČR, již nebude moci být používáno, pokud nebudou naplněny podmínky.

Označení Česká potravina budeme moci nalézt na nezpracovaných výrobcích (např. mléko, maso) či na zpracovaných výrobcích. Limity, které musí potraviny splňovat, jsou následující. Nezpracované potraviny musí být vyrobeny v ČR a podíl českých surovin musí být 100 procent. U zpracovaných výrobků je požadované procentuální zastoupení českých surovin 75 procent a zpracování se také musí z podstatné části odehrávat v ČR.[1]

Úplnou tiskovou zprávu tiskovou zprávu můžete nalézt ZDE

Vrchotová Anežka

odborný právní poradce

[1] JORDÁN, Hynek. Ministr Juřečka: Spotřebitelé snáze poznají české zboží. Ministerstvo zemědělství přestavuje nové logo pro „českou potravinu“. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/tiskovy-servis/tiskove-zpravy/x2015_ministr-jurecka-spotrebitele-snaze.html

Při nákupu potravin v obchodě se často setkáváme s rozličnými typy potravinových výrobků, které se nás snaží nalákat k nákupu slogany „bio“, „bez použití chemických látek“ nebo „stoprocentně přírodní produkt“. Je ale potřeba umět rozlišovat biopotraviny od potravinářských výrobků, které se za ně pouze vydávají.

Biopotraviny představují nezávadné potraviny určité jakosti, které jsou vyrobeny za podmínek stanovených v právních předpisech upravujících ekologické zemědělství, kdy při jejich výrobě na rozdíl od konvenčních potravin mohou být použity pouze legislativou povolené složky (platí zákaz užití určitých konzervantů, ochucovadel a barviv).  Všechny složky použité při výrobě či přípravě biopotravin musí být dohledatelné.

Základní poznávací znamení biopotraviny v rámci Evropské unie přestavuje povinné vyobrazení evropského loga na balených potravinách. S evropským logem je ale možné setkat se i na nebalených potravinách vyrobených v Evropské unii nebo na biopotravinách dovážených ze třetích zemí. Nelze ho ale použít na produkty, které by obsahovaly méně než 95% biosurovin nebo na tzv. potraviny z přechodného období. Potraviny s obsahem biosuroviny nižším než 95% je možné označovat pouze jako potraviny s podílem biosuroviny, přičemž všechny užité ekologické složky musí být uvedeny ve složení produktu.

Vedle evropského loga se na obalech bioproduktů ve stejném zorném poli uvádí i místo, kde byly zemědělské suroviny, z nichž se produkt skládá, vyrobeny. Může se jednat o přesné uvedení názvu země, kde byly vyprodukovány všechny složky nebo o následující varianty:

• zemědělská produkce EU
• zemědělská produkce mimo EU
• zemědělská produkce EU/mimo EU (část zemědělských surovin z EU a část ze zemí mimo EU).

 Evropské logo                                                                                                                Biozebra

.

V rámci České republiky je pak možné se na obalech biopotravin setkat s národní značkou, tzv. biozebrou, která se v České republice používá jako celostátní ochranná známka pro biopotraviny. Jejím udílením jsou Ministerstvem zemědělství pověřeny příslušné kontrolní organizace. Avšak na rozdíl od evropského loga, které může být zobrazeno v různých barevných variantách, grafické zobrazení „biozebry“ může být vyhotoveno pouze v zeleném, případně černobílém provedení.  Vedle grafického znaku „biozebry“ se pak na výrobek uvádí i číselný kód kontrolní organizace (např. CZ-BIO-001 ), pod jejíž dohled příslušný bioprodukt spadá.

Bližší informace o subjektech podnikajících v ekologickém zemědělství je pak možné nalézt v Registru ekologických podnikatelů (REP) vedeném Ministerstvem zemědělství.

Žaneta Dočkalíková
odborný právní poradce SOS-Asociace

Běžně nakupujeme velké množství potravin, které na sobě mívají jednu či více značek, ty se nám však již mohou i plést, jelikož jich je na trhu nepřeberné množství. Mezi ty nejznámější patří dle Ministerstva zemědělství[1] třináct značek, které znamenají různé aspekty, hrající velký vliv na výběr spotřebitelů při jejich nákupech. V následujícím článku si představíme tři nejčastější značky potravin.

První značkou, kterou si představíme, je KLASA. Toto označení můžeme na potravinách naleznout od roku 2003. V současné době je touto značkou označeno 1170 výrobků, které zkoumala před udělením značky (tu propůjčuje ministerstvo zemědělství) komise, skládající se z mnoha odborníků, ať už zástupců vysokých škol, ministerstva zemědělství, dozorových orgánů a dalších. Značka se uděluje na tři roky, poté je po dodržení podmínek a kvality prodloužena, nebo při nesplnění podmínek odebrána.

V době před vstupem do Evropské Unie byla tato značka doménou jen českých výrobků. To se změnilo po vstupu do EU, jelikož stát nemůže financovat propagaci českých výrobků, proto KLASA v dnešní době již označuje i zahraniční výrobky a je financována ze soukromých zdrojů.

Co musí potraviny a ostatní výrobky splnit, aby jim značka byla udělena?

1. Výrobcem je fyzická nebo právnická osoba
2. S přihláškou předloží technickou dokumentaci k danému výrobku, která bude obsahovat mj. parametry jakosti a zdravotní nezávadnosti, požadavky na základní surovinu, ze které je vyráběn.
3. Přihlášený výrobek musí splňovat požadavky zákona č. 110/1997 o potravinách a tabákových výrobcích.
4. Žadatel musí předložit certifikát ISO nebo certifikát systému kritických bodů[2].
5. Výrobce musí dodržovat pravidla správné výrobní a hygienické, případně zemědělské praxe.
6. Pokud jiná surovina nahrazuje základní (např. sója maso), je třeba tuto skutečnost uvést na obalu.
7. Držitel značky je povinen označit výrobek logem KLASA.[3]

Další je značka kvality známá pod názvem REGIONÁLNÍ POTRAVINA. Tato značka je udělována taktéž ministerstvem zemědělství, ale je silně teritoriální. Pro její udělení jsou vcelku náročné podmínky. Musí být splněna základní kritéria, kterými jsou: vyrobení na území určitého kraje, musí být ze surovin, které poskytuje dotčený kraj a nejdůležitější podmínkou je také fakt, že musí zvítězit v krajských soutěžích. Tato značka vznikla v roce 2010 a v dnešní době se jí pyšní 475 oceněných výrobků.

Třetí značkou, kterou dozajista znáte, je ČESKÝ VÝROBEK garantovaný Potravinářskou komorou ČR. Tato značka se objevuje na trhu od roku 2011 a je udělována prezidentem Potravinářské komory ČR, který musí mít svolení od výkonné rady Potravinářské komory ČR. Touto značkou je podpořen prodej českých výrobků a v dnešní době se touto značkou chlubí 1200 produktů.

[1] http://eagri.cz/public/web/file/241185/priloha.pdf

[2] Zvyšuje bezpečnost potravin, co se týče zdravotní nezávadnosti.

[3] http://eagri.cz/public/web/mze/potraviny/narodni-program-podpory-potravin-klasa/

Anežka Vrchotová

Odborná právní poradkyně SOS – Asociace

Mohu koupenou věc reklamovat? U zboží jako je obuv či elektronika odpověď známe, ale je tomu tak i u potravin? Ano, i potraviny mohou být předmětem reklamace.

Kde reklamaci uplatnit

Reklamaci uplatníte u podnikatele, u kterého jste zboží zakoupili. Reklamaci však můžete uplatnit také v jiné provozovně stejného podnikatele (např. v jiném městě). Spolu s reklamovaným zbožím si s sebou vezměte také účtenku, a pokud ji již nemáte a zboží jste zaplatili pomocí karty, postačí i výpis z účtu.

Vyřízení reklamace

Prodávající je tím, kdo celou reklamaci rozhodne, respektive rozhodne v mezích toho, jaké právo z vadného plnění si spotřebitel, tedy kupující zvolil. Práva z vadného plnění jsou: dodání nové věci, výměna, či odstoupení od smlouvy, tedy vrácení peněz a to vše dle § 2169 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. V praxi nejčastějším postupem v případě potravin bude výměna či vrácení peněz.

Prevence

Nepříjemným situacím během reklamace můžete často předejít tak, že si zboží vždy pečlivě před koupí prohlédnete a ubezpečíte se, že není nijak poškozené, či je v obvyklé kvalitě, v jaké má být prodáváno. Nestyďte se obsluhy v obchodě ptát na informace ohledně zboží, tedy např. alergeny, složení či trvanlivost.

Pokud zjistíte vážné pochybení ze strany podnikatele, můžete se obrátit na dozorové orgány, kterými jsou v případě potravin Státní zemědělská a potravinářská inspekce a Státní veterinární správa.

Anežka Vrchotová

Odborná právní poradkyně SOS – Asociace

K začátku roku 2015 došlo k velkým změnám v oblasti označování potravin. V účinnost vstoupila novela zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, a přinesla s sebou množství nových povinností, které musí obchodníci při označování potravin dodržet. Do novely byly implementovány nařízení Evropské unie a došlo tak k sjednocení povinností týkajících se označování potravin v celé Unii.

Základní pravidla

Označování potravin se řídí několika základními pravidly. Veškeré nápisy musí být pro spotřebitele srozumitelné, uvedené na viditelném místě, snadno čitelné, ničím nezakryté a nepřerušené jinými údaji, nesmazatelné a vyjádřené v požadované formě.

Obal

Na obalu každé potraviny, musí být dle výše napsaných pravidel uveden její název a podoba (instantní, mražené, loupané). Z obalu musí být také patrné množství potraviny a pokud není způsob použití dané potraviny všeobecně známý (například u chleba, či másla), je nutné na obalu uvést, jakým způsobem se daná potravina používá. Další nezbytné informace, které musí být uvedeny, jsou data týkající se spotřeby či minimální trvanlivosti. Více se o této problematice můžete dočíst v předešlém článku na téma „3 základní pojmy pro nakupování“. Další informací, která musí být uváděna na obalu potravin, je obsah jejich složení a to v sestupném pořadí. Složky tvořící méně než 2% výrobku, pak mohou být uvedeny libovolně. Důraz je pak při uvádění obsahu kladen na alergenní složky obsažené v potravinách. S přijetím novely zákona o potravinách a tabákových výrobcích pak pro obchodníky přibyla povinnost uvádět na obalech také výživové údaje o výrobcích. Nově také musí prodejci uvádět množství hlavní složky, původ výrobku a alergenní složky i u nebalených potravin.

Kristian Grézl

Odborný právní poradce SOS – asociace

Drazí spotřebitelé, nástupem jara jsme pro Vás připravili další z řady seriálů, tentokráte se zaměříme na nakupování potravin.  A čím začít? Začneme obecně, tedy „ Jak nakupovat potraviny“…

A hned ze začátku si procvičíme některé pojmy.

„Spotřebujte do“ vs. „Minimální trvanlivost“

První termín označuje tzv. datum použitelnosti. Tyto potraviny podléhají rychlé zkáze (salámy, sýry apod.), a proto je třeba je co nejrychleji spotřebovat. Po tomto datu si potravina může uchovat stále své vlastnosti, ale je třeba ji správně skladovat. Důležité je si uvědomit, že takto označené potraviny nelze po uplynutí lhůty dále prodávat, a to ani řádně označené a oddělené.

Datum minimální trvanlivosti pak na druhou stranu označuje minimální dobu, po kterou si potravina uchovává své specifické vlastnosti. Takovéto potraviny je možno prodávat po datu minimální trvanlivosti, a to dle § 10 odst. 2 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. Nutné je však potraviny v prodejně řádně označit a jejich prodej oddělit od ostatních potravin.

A jak je to se záruční dobou?

Obecně samozřejmě lze aplikovat § 2167 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a to tam, kde není uvedeno datum použitelnosti a spotřeby. U potravin však tato doba neplatí, neboť je potřeba si uvědomit, že u potravin může vyplývat z povahy věci, že zboží podléhá rychlé zkáze apod.

Reklamaci je tedy třeba vždy posuzovat vzhledem k povaze věci, a to pouze po uvedenou dobu (ať už spotřeby nebo minimální trvanlivost). Spotřebitel však musí prokázat existenci této vady při převzetí zboží.

Břetislav Martínek

Odborný právní poradce SOS – Asociace

Od prvního dubna letošního roku se můžeme v obchodních řetězcích a u všech prodejců masa, setkat s možností dozvědět se zemi chovu a zemi porážky, a to nejen u hovězího masa, jako tomu bylo doposud, ale i u masa vepřového, skopového, drůbežího a kozího. Tato „novinka“ se týká masa čerstvého, chlazeného i zmraženého. Samozřejmě výrobků, které mají podnikatelé na skladech, se tato změna nedotkne, jelikož by to bylo nákladné a časově téměř nemožné.

Ministr zemědělství Marian Jurečka k tomuto řekl:

„Veřejnost stále volá po lepší informovanosti při nákupu potravin a toto je další konkrétní krok. Pokud bylo zvíře chováno v jedné a poraženo v druhé zemi, musí výrobce uvést na etiketě nebo cedulce u prodejního pultu oba dva údaje. Když bylo zvíře chováno a poraženo v jednom státě, stačí, když výrobce zveřejní pouze údaj o původu zvířete.“

Nutnost tohoto označování je zakotvena v PROVÁDĚCÍM NAŘÍZENÍ KOMISE (EU) č. 1337/2013 ze dne 13. prosince 2013, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011, pokud jde o uvádění země původu nebo místa provenience u čerstvého, chlazeného a zmrazeného vepřového, skopového, kozího a drůbežího masa.

Celou tiskovou zprávu ministerstva zemědělství k tomuto tématu naleznete ZDE

Zdroj: Ministerstvo zemědělství

Anežka Vrchotová

odborná právní poradkyně SOS – Asociace

            Ačkoli je v dnešní době supermarketů maso všeho druhu dobře dostupné, stále se najdou takoví, kteří si rádi vykrmí a poté zabijí své prase. To platí obzvláště pro toto zimní období. Na našem území je to vcelku běžná záležitost, kterou ale také upravují zákony. Jak tedy domácí zabíjačku uspořádat, abychom se nedostali do problémů?

1. Které právní předpisy ovlivňují zabíjačku?

Není to tak dávno, co se začala šířit informace o tom, že Evropská Unie domácí zabíjačky zakázala. To je ale chybné tvrzení. Již asi 50 let se domácí zabíjačky řídí zákonem o veterinární péči (jak těmi předchozími, tak současným). Porážení zvířat je sice upraveno na evropské úrovni nařízením Rady (ES) č. 1099/2009 ze dne 24. září 2009 o ochraně zvířat při usmrcování, ovšem v textu nařízení (v bodu odůvodnění 18) je výslovně zmíněno, že problematika úpravy porážky pro rituální účely je ponechána na jednotlivých členských státech.

2. Jaká zvířata lze porazit doma a jaká musí být poražena na jatkách?

Při domácí zabíjačce lze kromě drůbeže, koz, ovcí nebo prasat porazit také skot mladší 24 měsíců a jelenovité z farmového chovu. Koně, osli, jejich kříženci a skot starší 24 měsíců musí být poražen ve schváleném zařízení (jatkách).

3. Žádat či nežádat o povolení?

Protože maso získané při porážce je určeno pro domácí spotřebu (ačkoli se akce mohou účastnit například i sousedé), není pro její pořádání nutné informovat veterinární správu ani žádat o povolení. Veterinární správa však může maso prošetřit, pokud vznikne při zabíjačce podezření o jeho bezvadnosti, nebo na základě aktuální nákazové situace.

4. Zákaz veřejné porážky

Rozdíl mezi domácí a veřejnou porážkou může být velmi malý a to zvláště tehdy, pokud se zabíjačky účastní rodina, přátelé a třeba pozvaní sousedé. Důležité ale je uvědomit si, kam směřuje princip tohoto zákazu. Zvíře je živá bytost a člověk by k němu měl mít úctu. A to i při porážce. Není tedy vhodné a ani dovolené dělat z takové akce divadlo.

5. Mohu prodávat maso z domácí zabíjačky?

Jak bylo řečeno výše, maso z domácí zabíjačky slouží k domácí spotřebě a nepředpokládá se, že bude dále distribuováno. Pokud chcete porazit zvíře za účelem vyrobení „domácích“ produktů, které chcete dále prodávat, musí to být uskutečněno ve schváleném zařízení (jatkách), kde bude maso také okamžitě zkontrolováno. Smyslem tohoto procesu je to, aby byla veřejnost uchráněna před nehygienickým způsobem porážky a před možným zdravotním rizikem.

            Tak tedy s těmito informacemi hurá na zabíjačku. Je to jistě společenský a labužnický zážitek, který by měl absolvovat jednou za život každý.

Gabriela Mártonová

Odborná právní poradkyně SOS – Asociace