Finance a exekuce
NOVELA ZÁKONA O ROZHODČÍM ŘÍZENÍ
Po dlouhou dobu byly častým tématem médií rozhodčí řízení, v nichž jako strany sporu vystupoval podnikatel na straně žalobce a spotřebitel na straně žalovaného. Problémy se objevovaly stran způsobu, jakým tzv. rozhodčí doložka byla uzavřena či osobami rozhodce, resp. jednostranným určením ze strany podnikatele. Počínaje prvním lednem roku 2017 se však situace novelou zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů značně změnila.
Nejprve však k tomu, co rozhodčí řízení je. Je-li mezi stranami spor, v rámci spotřebitelských smluv šlo nejčastěji o peněžní spory, který se nepodaří vyřešit mimosoudní cestou, zbývá cesta soudní, tedy obrátit se na místně a věcně příslušný soud, který má možnost vydat závazné rozhodnutí, které za určitých podmínek nabude právní moci a je vykonatelné. Alternativou jsou pak právě rozhodčí řízení, kdy se smluvní strany dohodnou, že určité vymezené majetkové spory budou řešeny před rozhodcem namísto soudu. Institut se využívá zejména v obchodních vztazích a mnohdy s sebou nese řadu výhod, jako je možnost určit místo konání jednání, výběr osoby rozhodce, který může být nejlepším z odborníků na dané téma či finanční a zejména časovou stránku sporu. Pravomoc rozhodovat spor se na rozhodce deleguje na základě projevu vůle obou smluvních stran, nejčastěji tzv. rozhodčí doložkou či smlouvou.
V čem však spočívá ona převratná změna zmíněná v odstavci prvním? Na základě zkušeností, resp. problémů, které se vyskytly na úrovni rozhodčích řízení se spotřebitelem, došel zákonodárce k závěru, že spotřebitelské smlouvy by měly být zcela vyloučeny z možnosti delegovat rozhodování sporu na rozhodce. Dle § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, ve znění k 1. 1. 2017 tvoří spotřebitelské smlouvy, spory z titulu výkonu rozhodnutí a incidenční spory výjimku z možnosti dohodnout se, že majetkový spor bude rozhodován před rozhodcem.
Pokud tedy po 1. 1. 2017 podepíšete smlouvu, která obsahuje rozhodčí doložku, není taková doložka platná a spor se i přes dané ujednání musí řešit před místně a věcně příslušným soudem, tj. nejčastěji okresním soudem, v jehož místní působnosti má žalovaný své bydliště.
Zároveň pro vás přetrvávající rozhodčí doložka obsažená ve smlouvách uzavíraných po 1. 1. 2017 může signalizovat skutečnost, že osoba sedící naproti vám, ochotně vám nabízející vlastní pero k podpisu, nemusí mít čisté úmysly, či je minimálně neznalá platné a účinné právní úpravy v České republice, což u podnikatele, který má být profesionálem, není žádoucí.
Adam Plajner
odborný právní poradce
SOS – Asociace z.s.
JAK TO TEDY BUDE S TĚMI ÚČTENKAMI PO ZAVEDENÍ EET?
Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace, z.s. zaznamenalo v některých médiích poněkud nepřesné či zavádějící informace týkající se vydávání účtenek v souvislosti se zavedením tzv. elektronické evidence tržeb (EET), o níž jsme na našem webu již podrobněji informovali. Rozhodli jsme se proto spotřebitele uklidnit a situaci vysvětlit.
Elektronická evidence tržeb je zaváděna pro účely kontroly tržeb poplatníka daně z příjmu fyzických a právnických osob. Jejím účelem tedy není ochrana spotřebitele, ale kontrola zdanění. Zákon č. 112/2016 Sb. o evidenci tržeb proto stanoví poplatníku daně povinnost při uskutečnění evidované tržby zaslat datovou zprávou údaje o této evidované tržbě správci daně a vystavit účtenku tomu, od koho evidovaná tržba plyne. V § 20 pak tento zákon stanoví náležitosti účtenky, které jsou však zákonem nastaveny právě a jen pro účely evidence tržby. Účtenka dle tohoto zákona proto musí obsahovat např. pořadové číslo účtenky, celkovou částku tržby, nebo označení pokladního zařízení, na kterém je tržba evidována. Nemusí však obsahovat označení prodávaného zboží či služby, protože evidována je celková tržba, nikoliv jednotlivé položky.
Naproti tomu zákon o ochraně spotřebitele stanoví v § 16 povinnost podnikateli vydat na žádost spotřebitele doklad o zakoupení výrobku nebo o poskytnutí služby s uvedením data prodeje výrobku nebo poskytnutí služby a zejména toho, o jaký výrobek nebo o jakou službu se jedná a za jakou cenu byl výrobek prodán nebo služba poskytnuta, spolu s identifikačními údaji prodávajícího. Tento doklad pak kupující obvykle využívá v rámci reklamace k prokázání data koupě konkrétního zboží, od kterého je odvozen počátek jeho záruční doby. Datum koupě však lze prokazovat i jinými způsoby. Vzhledem k tomu, že doklad o koupi, splňující náležitosti podle zákona o ochraně spotřebitele, obsahuje i údaj o zakoupeném zboží či službě a o ceně jednotlivých zakoupených položek, je tento doklad vhodnější k prokázání potřebných údajů při reklamaci zakoupeného zboží či služby než by byla účtenka obsahující pouze údaje podle zákona o EET. Samozřejmě problém nenastává v případech, kdy podnikatel vydává doklady splňující náležitosti jak podle zákona o EET, tak i podle zákona o ochraně spotřebitele.
Média informovala o tom, že zákon o evidenci tržeb a zákon o ochraně spotřebitele stanoví v některých bodech odlišné náležitosti účtenky/dokladu předávaného zákazníkovi. To je skutečně pravda a prodávající musí skutečně splnit povinnosti dle obou zákonů. Není však pravdou, že by to automaticky znamenalo povinnost prodejců vydávat zákazníkovi dvě účtenky. Jak potvrdila tisková zpráva ČOI i informace z Ministerstva průmyslu a obchodu, podnikatel může vydávat jednu účtenku, která bude splňovat náležitosti účtenky a dokladu o koupi dle obou zákonů.
Jen v případě, že prodejce bude vydávat účtenky splňující náležitosti pouze podle zákona o evidenci tržeb (tyto musí vydávat automaticky), musí na žádost spotřebitele vydat též další doklad o zakoupení výrobku nebo o poskytnutí služby dle zákona o ochraně spotřebitele a pouze v takovém případě obdrží kupující doklady dva – účtenku dle zákona o evidenci tržeb a doklad o koupi dle zákona o ochraně spotřebitele.
Spotřebitelům tedy doporučujeme vždy si zkontrolovat, zda účtenka, kterou obdrželi při koupi zboží, obsahuje uvedení konkrétního výrobku a jeho ceny (a nikoliv pouze celkovou částku tržby). Pokud ne, doporučujeme spotřebitelům požadovat doklad o koupi splňující náležitosti dle zákona o ochraně spotřebitele!
Kontakty: Gerta Mazalová, předsedkyně SOS – Asociace, z.s. tel: 542 210 778
Co přinese spotřebitelům nový zákon o spotřebitelském úvěru? (Telegrafický výčet nejdůležitějších změn)
Co přinese spotřebitelům nový zákon o spotřebitelském úvěru? (Telegrafický výčet nejdůležitějších změn)
Nový zákon o spotřebitelském úvěru byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 257/2016 Sb. a nabude účinnosti od 1. 12. 2016. Zákon sám o sobě je oproti „starému“ zákonu o spotřebitelském úvěru (tedy zákonu č 145/2010 Sb.) velmi obsáhlý. Vychází z požadavků evropských směrnic a přináší řadu novinek posilujících ochranu spotřebitele v ČR. Cílem tohoto článku není podat detailní právní rozbor všech novinek, jež s sebou nová právní úprava přináší, a všech přesahů nového zákona do vztahů mezi spotřebiteli a dodavateli i mimo klasické úvěrové smlouvy. V tomto článku bychom se naopak chtěli pokusit přinést spotřebitelům možnost co nejpřehlednějšího seznámení se s novou právní úpravou jako celkem a poukázat na to, jak jsou nově upraveny ty úvěrové právní vztahy, s nimiž se nejčastěji setkáváme v naší poradenské praxi.
I. Časová účinnost nového zákona o spotřebitelském úvěru
Nový zákon o spotřebitelském úvěru se obecně bude vztahovat na smlouvy uzavřené po jeho účinnosti, smluvní strany si však mohou ujednat, že i „stará“ smlouva se bude řídit novým zákonem o spotřebitelském úvěru. V některých specifických případech nový zákon automaticky dopadne i na „staré“ smlouvy. Například půjde o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle podmínek stanovených novým zákonem v případech, kdy je významně navyšován úvěr ze „staré“ smlouvy, nebo o některé informační povinnosti. Nový zákon také dává možnost předčasně splatit „staré“ úvěry na bydlení za podmínek stanovených novým zákonem. Též nově zavedená limitace smluvních sankcí se částečně uplatní i na staré úvěrové smlouvy avšak za použití poměrně komplexních pravidel (§ 168 nového zákona o spotřebitelském úvěru).
II. Poznámky k rozsahu působnosti nového zákona o spotřebitelském úvěru
Na rozdíl od starého zákona o spotřebitelském úvěru upravuje nový zákon například také samotnou činnost osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat úvěry (nově včetně nebankovních subjektů), podmínky výkonu této činnosti a dohled nad touto činností. To považujeme na základě našich zkušeností z poradenské praxe za krok správným směrem, který (jak doufáme) povede k „vyčištění“ trhu od používání některých neférových praktik těchto subjektů vůči spotřebitelům. Za významnou novinku považujeme to, že nový zákon o spotřebitelském úvěru se mimo jiné vztahuje také na úvěry na bydlení, které byly z okruhu působnosti starého zákona vyloučeny. Taktéž se nově vztahuje na tzv. „mikropůjčky“, jak se dříve označovaly úvěry do 5.000,- Kč, které byly z rozsahu působnosti starého zákona o spotřebitelském úvěru vyloučeny.
III. Podmínky pro činnost zprostředkovatelů a poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a pro jejich jednání se spotřebiteli
Podmínky stanovené nově pro výkon činnosti zprostředkovatelů a poskytovatelů úvěru (a to i nebankovních) jsou poměrně přísné. Licence zprostředkovatelům a poskytovatelům úvěrů uděluje Česká národní banka (ČNB), která rovněž vykonává dohled nad jejich činností. Doufáme, že tento mechanismus přinese lepší ochranu spotřebitele před kupříkladu subjekty, které poskytovaly tzv. predátorské úvěry nebo úvěry, které by se daly označit za lichevní. Jako jednoznačné pozitivum vnímáme fakt, že byla nově nastavena pravidla také pro nebankovní poskytovatele úvěrů a také jejich činnost byla svěřena pod dozor ČNB, která může ukládat opatření k nápravě a pokuty, případně i odnímat licence pro činnost poskytovatelů a zprostředkovatelů úvěrů. Bezprostředně po účinnosti zákona nastane přechodné období, v němž mohou poskytovatelé a zprostředkovatelé úvěrů požádat o licence podle nového zákona. Zjednodušeně lze říci, že než bude o udělení či neudělení těchto licencích rozhodnuto (nejdéle však do 18 měsíců od účinnosti zákona), bude stále (avšak dočasně) vykonávat dohled nad nebankovními poskytovateli i po účinnosti nového zákona Česká obchodní inspekce (ČOI). Je vhodné poznamenat, že nakonec byla zákonodárci vyslyšena veřejná výzva některých neziskových organizací (včetně SOS – Asociace, z.s.) a kontrolní pravomoc ČNB byla v novém zákoně upravena tak, aby se vztahovala i na subjekty, které zprostředkovávají nebo poskytují spotřebitelský úvěr bez příslušných oprávnění.
Nový zákon též poprvé výslovně normuje pravidla jednání poskytovatelů a zprostředkovatelů se spotřebiteli, klade zejména důraz na to, aby nebyly používány nejasné, zavádějící a nepravdivé informace. Opačné jednání zprostředkovatele nebo poskytovatele úvěru postihuje jako správní delikt, jehož potrestání bude v kompetenci ČNB (případně ČOI v rámci přechodného období u nebankovních subjektů).
IV. Posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a úprava informační povinnosti
Zákon poměrně detailně upravuje posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Spotřebitel je povinen poskytnout úplné a pravdivé informace. Poskytovatel je povinen posoudit jeho úvěruschopnost nejen podle jím poskytnutých informací, ale pokud je to nezbytné, i na základě informací o spotřebiteli z příslušných databází, případně z jiných zdrojů. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vychází z jeho dosavadních příjmů a splácení jeho dosavadních dluhů. Pokud poskytovatel úvěru neprovede posouzení úvěruschopnosti, je smlouva o úvěru neplatná. Tuto neplatnost musí spotřebitel namítnout v tříleté promlčecí lhůtě. Pokud odmítne poskytovatel na základě výsledků posouzení úvěruschopnosti poskytnout spotřebiteli úvěr, musí spotřebitele o tom informovat a vyrozumět jej rovněž o tom, jaké databáze pro posouzení použil. Zde je vhodné poznamenat, že od letošního roku obsahuje zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v § 20z a § 20za obecná pravidla pro vedení databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele a také pravidla pro opravy chyb v případech, kdy jsou údaje vedené v takových databázích nesprávné. Podle našeho názoru by tedy spotřebitelé mohli tuto úpravu v zákoně o ochraně spotřebitele využít například v případech, kdy by se po negativním posouzení své úvěruschopnosti dověděli, že poskytovatel úvěru vycházel z mylných informací obsažených v těchto databázích.
Nový zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje též propracovanou úpravu informační povinnosti poskytovatele úvěru v reklamě, v době před uzavřením smlouvy i po dobu trvání smlouvy. Samostatně též upravuje informace o zprostředkovateli a o poskytovateli úvěru. Zmiňme například to, že poskytovatel úvěru musí některé základní informace o sobě a o svých produktech zpřístupnit trvale na internetu nebo na trvalém nosiči dat. Pro poskytování předsmluvních informací jsou upraveny standardizované formuláře, podobně jako za účinnosti starého zákona o spotřebitelském úvěru.
Nová právní úprava poněkud zmírnila následky nedodržení informačních povinností ve smlouvě o spotřebitelském úvěru tím, že je odstupňovala. Tak zákonodárce reagoval na to, že starý zákon o spotřebitelském úvěru postihoval i některá drobná opomenutí poskytovatelů úvěrů v úvěrových smlouvách poněkud „drakonicky“ rovnou úročením úvěru pouze diskontní sazbou ČNB.
Podle nového zákona o spotřebitelském úvěru bude platit, že pokud úvěrová smlouva neobsahuje některé základní informace (tj. informaci o zápůjční úrokové sazbě, o RPSN nebo o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit) nebo nebyla-li ohledně některé z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy, úročí se smlouva REPO sazbou ČNB a k ujednáním o ostatních platbách se nebude přihlížet. (V případě, že by v úvěrové smlouvě byla původně ujednána nižší úroková sazba než je REPO sazba ČNB, zůstal by úvěr úročen touto nižší sjednanou sazbou a k ujedná o ostatních platbách by se nepřihlíželo.) Důležité je zmínit, že stejná sankce se uplatní i pokud nebylo písemné vyhotovení smlouvy obsahující tyto informace poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na trvalém nosiči dat.
U ostatních případů poskytnutí vadných informací spotřebiteli ve smlouvě o úvěru platí jiný (mírnější) režim:
– Pokud je ve smlouvě uvedena úroková sazba, celková částka, kterou má spotřebitel zaplatit, nebo RPSN ve výši nižší než odpovídá skutečnosti, snižují se platby za úvěr tak, aby odpovídaly těmto nižším údajům uvedeným ve smlouvě.
– Není-li spotřebitel informován ve smlouvě o některém právu věřitele nebo o podmínkách jeho uplatnění, pak věřitel toto právo ztrácí.
– Není-li spotřebitel informován o některé své povinnosti vůči věřiteli nebo o podmínkách jejího uplatnění, pak spotřebitel tuto povinnost nemá.
– Není-li spotřebitel informován o podmínkách uplatnění některého svého práva vůči věřiteli, je toto právo nepodmíněné (tedy nezkoumá se, zda podmínky pro jeho uplatnění byly spotřebitelem splněny).
– Obdobně se budou řešit případy, kdy úvěrová smlouva v rozporu se zákonem obsahuje neúplnou nebo nesprávnou informaci o právech a povinnostech daných kogentně zákonem.
V. Některá práva spotřebitele daná zákonem
Podstatnou novinkou je, že u úvěrů na bydlení je obecně dána spotřebiteli lhůta 14 dní na rozmyšlení nabídky před samotným uzavřením smlouvy. Po tuto dobu nemůže být nabídka změněna ani odvolána, takže by se mělo předejít „natlačení“ spotřebitele do hypotéky tím, že nabídka platí „pouze nyní“. Pro poskytování úvěrů telefonicky též nesmějí být použita čísla s vyšší než běžnou sazbou. Obdobně jako starý zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje i ten nový právo spotřebitele na předčasné splacení úvěru. Novinka ovšem je, že se právo na předčasné splacení uplatní i u úvěrů na bydlení (jako jsou typicky hypotéky).
Velmi podstatným právem spotřebitele je právo odstoupit od jiného úvěru než úvěru na bydlení vždy ve lhůtě 14 dnů od uzavření smlouvy (i bez uvedení důvodu), a to písemně v souladu s informacemi poskytovatele uvedenými ve smlouvě o úvěru. Do 30 dnů po odstoupení je však spotřebitel povinen vrátit jistinu úvěru, úrok za dobu od uzavření smlouvy do vrácení jistiny a případné veřejnoprávní poplatky zaplacené poskytovatelem. Odstoupením zanikají i doplňkové služby spojené s úvěrem. Je vhodné poznamenat, že úprava práva na odstoupení spotřebitele od smlouvy u jiných úvěrů než na bydlení je velmi podobná úpravě tohoto práva ve starém zákoně o spotřebitelském úvěru. Ze starého zákona o spotřebitelském úvěru zůstalo zachováno i v novém zákoně právo spotřebitele úvěr uzavřený na dobu neurčitou může spotřebitel kdykoliv vypovědět.
U úvěrů na bydlení zákon přináší ještě jednu zcela zásadní změnu. Upravuje tzv. minimální standard shovívavosti vůči spotřebiteli zejména tak, že stanoví, že zastavená nemovitost nemůže být prodána dříve než po půl roce od oznámení, že bude proti spotřebiteli realizován prodej zástavy, a také tím, že věřitel nesmí spotřebiteli bránit, aby nemovitost prodal sám. Dlužník má tak šanci pokusit se prodat zastavenou nemovitost výhodněji než by byla prodána v dražbě věřitelem a tak splatit pokud možno co největší část svého dluhu vůči poskytovateli úvěru
VI. Vázaný úvěr
Zákon (v podstatě obdobně jako starý zákon o spotřebitelském úvěru) upravuje také tzv. vázaný úvěr. V praxi jde typicky o úvěry na nákup zboží či služeb, ovšem s výjimkou úvěrů na bydlení (zejména hypoték). Odstoupením od hlavní smlouvy (smlouva o koupi zboží nebo služby) zanikne automaticky i úvěrová smlouva (kterou měla být hrazena cena zboží či služby). S tím nesmí být pro spotřebitele spojena žádná sankce, ale spotřebitel musí poskytovatele úvěru o svém odstoupení od hlavní smlouvy informovat. Pokud byla hlavní smlouva uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání (typicky půjde o nákup zboží na předváděcí akci) nebo prostředky komunikace na dálku, není spotřebitel po zániku úvěrové smlouvy povinen vrátit poskytnuté finanční prostředky dřív, než mu prodávající vrátí zaplacenou kupní cenu. Zde je tedy (stejně jako dříve) patrná snaha zákonodárce o zvýšenou ochranu spotřebitelů nakupujících zboží „na úvěr“ či „na splátky“ mimo prostory obvyklé k podnikání nebo na dálku.
VII. Stanovení maximální výše smluvních sankcí
Reakcí na dříve často diskutované „predátorské úvěrování“ je výslovné „zastropování“ výše sankcí za prodlení se splácením úvěru (§ 122 nového zákona o spotřebitelském úvěru). Obecné limity jsou nastaveny tak že uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení (pro tento limit však zákon stanoví výjimku v § 122 odst. 2 věta druhá) a souhrn všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Limitována je nově rovněž výše úroků z prodlení, které nemohou přesáhnout výši stanovenou právním předpisem (tj. nařízením vlády č. 351/2013 Sb.).
Limitace smluvních sankcí je z našeho pohledu snad nejpřevratnější změna pro spotřebitele, kterou nový zákon o spotřebitelském úvěru přináší. Predátorské úvěrování bylo totiž často založeno na tom, že úvěr byl poskytnut spotřebiteli, u kterého byla velká pravděpodobnost, že nebude splácet včas, a přitom za pozdní splátky byly ve smlouvě ujednány neúměrně vysoké pokuty, které vedly k tomu, že se spotřebitel upadl do bludného kruhu splácení sankcí ze smlouvy, zatímco k zaplacení samotné jistiny se prakticky nemohl dostat.
VIII. Zprostředkování spotřebitelského úvěru
Nový zákon o spotřebitelském úvěru také výslovně upravuje smlouvu o zprostředkování spotřebitelského úvěru. Zmiňme pro jednoduchost v tomto článku pouze to, že pro telefonické zprostředkování úvěru také nemohou být použita čísla s vyšší než běžnou sazbou a je též výslovně upraveno právo spotřebitele na odstoupení od jakékoliv smlouvy o zprostředkování spotřebitelského úvěru a stanoven zákonný limit smluvních sankcí za neplnění dluhů ze smlouvy o zprostředkování spotřebitelského úvěru.
IX. Ekonomická výhodnost úvěru
Orientačním indikátorem pro srovnání „cen“ úvěrů i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru dále zůstává RPSN (roční procentní sazba nákladů). RPSN představuje celkové náklady spotřebitelského úvěru vyjádřené jako roční procento z celkové výše spotřebitelského úvěru, které se počítá podle vzorce uvedeného v příloze č. 1 k novému zákonu o spotřebitelském úvěru. Podle důvodové zprávy k novému zákonu o spotřebitelském úvěru „RPSN vyjadřuje hodnotu všech závazků (čerpání, plateb a poplatků) budoucích nebo stávajících, dohodnutých mezi věřitelem a spotřebitelem.“ Pro orientaci spotřebitele na trhu úvěrů však slouží (obdobně jako dříve) též celkové náklady spotřebitelského úvěru, které podle zákona představují veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře. Celkovou výší spotřebitelského úvěru se pak dle zákona rozumí souhrn všech částek, jež jsou dány spotřebiteli k dispozici.
Mgr. Karel Carbol
Odborný spolupracovník SOS – Asociace, z. s.
Elektronická evidence tržeb
O elektronické evidenci tržeb (EET) koluje nyní v naší společnosti mnoho fám. Jelikož první etapa elektronické evidence tržeb má být spuštěna již od 1. prosince 2016, pojďme si tedy EET přiblížit. První etapa (od 1.12. 2016) se bude týkat ubytovacích a stravovacích služeb. Od března roku 2017 se připojí maloobchody a velkoobchody. V březnu roku 2018 by se už elektronická evidence měla týkat téměř všech, jelikož se připojí podnikatelé provozující všechny ostatní činnosti a na závěr se budou přidávat v červnu roku 2018 vybraná řemesla a vybrané činnosti, která se nebudou zapojovat v rámci předchozí fáze.
Elektronická evidence tržeb se nebude týkat pouze podnikatelů, dotkne se i spotřebitelů, například účtenka bude muset obsahovat více údajů než doposud.
Hlavní novinkou na účtence bude tzv. fiskální a identifikační kód. Jde o specifický kód, který bude zasílat prodejci správce daně (tj. příslušný finanční úřad). Kód by měl od správce daně dorazit během 2 vteřin, a proto se nedá očekávat výrazně delší čekání na účtenku než nyní. V případě, že nebude fungovat spojení se správcem daně, tak na účtence tento kód může chybět, mělo by se ale jednat pouze o výjimečné situace.
Na účtence musí být uvedeno také daňové identifikační číslo. Jedná se o číslo, které je při registraci přiděleno každému daňovému subjektu (tedy osobě – podnikateli, u které budete nakupovat) a slouží k jeho jednoznačné identifikaci.
Dále musí být označena provozovna, kde je tržba uskutečněna, pokud půjde o kamennou provozovnu pak název a adresa, pokud půjde například o internetový obchod, pak internetovou adresu webové stránky.
Nesmí chybět ani označení pokladního zařízení, na kterém je tržba evidována, pořadové číslo účtenky, tedy kolikátá účtenka je vydána daným zařízením, datum a čas přijetí tržby nebo vystavení účtenky, pokud je vystavena dříve, je už i dnes na účtence samozřejmostí stejně jako celková částka tržby.
Na účtence nebude chybět ani bezpečnostní kód poplatníka. Tento kód bude mít za úkol potvrdit, že účtenku doopravdy vydal konkrétní podnikatel. Zatím není jasné, jak přesně bude kód vypadat, bude o tom rozhodnuto vyhláškou, která zatím nemá konečnou podobu.
V neposlední řadě nesmí chybět údaj o tom, zda je tržba evidována v běžném nebo ve zjednodušeném režimu. Zjednodušený režim evidence tržeb bude probíhat v offline režimu, takže nedojde k on-line spojení se správcem daně a poplatník bude údaje o evidované tržbě zasílat správci daně následně datovou zprávou nejpozději do 5 dnů od uskutečnění evidované tržby. Ve zjednodušeném režimu budou moct fungovat pouze podnikatelé, kteří dostanou předem povolení od správce daně. Dá se tedy očekávat, že se spotřebitelé nebudou příliš často s vydáváním účtenek ve zjednodušeném režimu setkávat.
Po zavedení elektronické evidence tržeb bude novinkou také plánovaná účtenková loterie, která má motivovat spotřebitele, aby si vždy vyžádali účtenku. Účtenkovou loterii bude pořádat Ministerstvo financí a bude v ní možné vyhrát věcné a finanční ceny.
David Rotrekl
odborný právní poradce
SOS – Asociace z.s.
Jaké změny přinese zákon o spotřebitelském úvěru?
V prosinci vejde v účinnost zákon o spotřebitelském úvěru, který přináší celou řadu změn v poskytování spotřebitelských úvěrů. Zákon podmínky pro poskytování těchto úvěrů zpřísňuje, a proto se nejspíše sníží množství nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Dohled nad poskytováním všech půjček bude držet Česká národní banka, která také bude udělovat povolení k poskytování půjček. Toto je změna oproti staré úpravě, kde nad některými institucemi dohlížela Česká obchodní inspekce.
V současné době nemusí poskytovatelé úvěrů ověřovat schopnost spotřebitele splácet u půjček do 5.000 Kč, což se dle znění nového právního předpisu změní. Od prosince budou muset poskytovatelé spotřebitelského úvěru ověřovat schopnost spotřebitele splácet i u těchto malých půjček. V případě, že poskytovatel neověří schopnost spotřebitele splácet, spotřebitel bude moct namítnout neplatnost smlouvy v 3 leté lhůtě. Když se tak stane, spotřebitel bude muset vrátit pouze jistinu půjčky, tedy částku, kterou si půjčil a nebude muset vracet úroky, případně další příslušenství svého dluhu.
Další novinkou bude, že pokud je spotřebitelský úvěr poskytován na bydlení (tj. to, čemu dnes říkáme hypotéka), nesmí být jeho návrh v době 14 dnů odvolán. Spotřebitel tak získá čas na rozmyšlenou, případně na porovnání nabídek jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Pokud spotřebitelský úvěr není poskytnut na bydlení, může od něj spotřebitel do 14 dnů bez sankce odstoupit.
V dalším článku se dozvíte, jak nový zákon o spotřebitelském úvěru ovlivní poskytování hypoték.
David Rotrekl
odborný právní poradce
SOS – Asociace z.s.
Ani pojištění proti krádeži někdy nepomůže, když Vás zloděj pouze okrade!
Ani pojištění proti krádeži někdy nepomůže, když Vás zloděj pouze okrade…! Napřed facka, potom krádež – jinak žádné pojištění!
Všichni často telefonujeme při chůze na ulici, v MHD, v autobuse a podobně. Mobil nám zazvoní vždy, když to nečekáme, např. při nákupu. Víme sice, že to není slušné, ale dělá se to, je doba elektronická a šetříme časem. Někdy se nám to však může pěkně prodražit.
Panu Michalovi zazvonil mobil zrovna ve chvíli, kdy šel po ulici a “ ve chvíli, kdy vzal telefon, přiběhl k němu muž, vytrhl mu telefon z ruky a utekl neznámo kam“, jak bylo napsáno v protokole Policie ČR, kde krádež pochopitelně ihned nahlásil. Protože měl mobil řádně pojištění proti možnosti odcizení, uplatnil u příslušné pojišťovny tzv. „škodní událost.“
Jak byl překvapen, když byla tato „škodní událost“ zamítnuta s odůvodněním, že se pojištění nevztahuje „na jakoukoliv ztrátu pojištěné věci kromě ztráty pojištěné věci v důsledku loupeže a krádeže vloupáním“, jak je uvedeno v podrobných Všeobecných obchodních podmínkách této pojišťovny.
Jinými slovy, pachatel by musel použít násilí v případě loupeže, překonat překážku (např. mobil by musel být v uzamčené místnosti) nebo aspoň měl před okradením vyhrožovat, že mu ublíží, když mu mobil nevydá. V případě krádeže zase nepoužil násilí, nezmlátil p. Michala a tím ho připravil o náhradu škody za mobilní telefon v ceně cca 15 tisíc korun. Je otázkou, zda se tím p. Michal může utěšit.
Michal může litovat nejen ztráty drahého mobilu, ale i zbytečně vyhozených peněz za jeho pojištění. Pojišťovně můžeme jen poradit, aby upravila svou pojistnou smlouvu tak, aby nebyla pro běžného spotřebitele matoucí nejen svým obsahem, ale hlavně také názvem.
Navrhujeme místo Sjednaný druh pojištění změnit na nový název Sjednaný druh pojištění pro odcizení vloupáním nebo krádeží za použití násilí!…
Podle judikatury uvedené v komentáři k trestnímu zákoníku „Neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu § 173 odst. 1. Proto je takové jednání pouze krádeží podle § 205, zde však zloděj nepřekonal žádnou překážku. Za násilí by však bylo třeba považovat takové počínání pachatele, při kterém pachatel například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil.
Podle pojistné smlouvy čl. 9 odst. 1 se pojištění vztahuje na nahodilé poškození a odcizení věci a zneužití mobilního telefonu. A podle odst. 3 se v případě odcizení vztahuje pojištění na ztrátu pojištěné věci v důsledku loupeže nebo krádeže vloupáním. Název pojištění může působit poněkud matoucím dojmem, protože pokud si spotřebitel nepřečte pojistné podmínky, nemusí mu být jasné, že se pojištění nevztahuje na prostou krádež (bez použití násilí). Není to sice protiprávní, ale je třeba varovat spotřebitele, že pojištění proti odcizení se nemusí vztahovat na všechny možné způsoby odcizení a je potřeba si vždy pořádně přečíst pojistné podmínky.
To ostatně říkáme spotřebitelům u všech druhů pojištění, i u cestovních apod. Nicméně běžný spotřebitel, který nemá právní vzdělání a nevede se za ruku s právníkem, když jde podepisovat pojistnou smlouvu. Spoléhá se na odbornost a poctivost pracovníků bankovního úřadu, kteří by mu měli vysvětlit a informovat ho přesně o tom, na co si věc vlastně pojišťuje. A pojišťovna, ať už má sídlo v ČR nebo ve Francii, by neměla používat háčků ve svých obchodních podmínkách jen proto, aby se vyhnula své finanční ztrátě.
Gerta Mazalová
předsedkyně SOS – Asociace,z.s.
4. díl seriálu o pojištění, tentokrát na téma „Cestovní pojištění“
V dnešním díle seriálu o pojištění se vzhledem k blížícím se prázdninám blíže podíváme na cestovní pojištění, a zejména to, v čem spotřebitelé chybují. Na začátek si ale krátce shrňme, co vlastně cestovní pojištění je, přesněji tedy, jaké typy pojištění se pod pojmem „cestovní pojištění“ obvykle skrývají.
Základem bývá úrazové pojištění a pojištění odpovědnosti. Tedy, pojišťovna bude hradit v případě, že se něco stane vám nebo, že naopak vy někomu způsobíte újmu. Tím ale balíček cestovního nekončí, některé pojišťovny nabízejí i pojištění majetku, kdy by pojišťovna hradila v případě, že vás někde během pobytu na dovolené vykrade. Dále to může být storno zájezdu, zpoždění letu, pojištění právní ochrany, v případě, že se v zahraničí dostanete do problémů s tamním právem a celá řada dalších. Je tedy důležité si napřed doma v klidu vyjasnit, co vše chcete mít pojištěné a kolik jste ochotni za pojištěné utratit financí.
S otázkou výše toho, co bude hradit spotřebitel, úzce souvisí i to, kolik bude případně hradit pojišťovna. Na otázku jak si nastavit limit nám poskytl odpověď pojišťovací zprostředkovatel Ing. Jakub Plajner: „Jaké limity? Je potřeba si uvědomit poměrně dost vyšší ceny v cizině, obzvláště v případě zimních dovolených, kde eventuální let vrtulníku na sjezdovku může být v řád tisíců eur. Některé pojišťovny nyní nabízí za poměrně malý příplatek bezlimitní plnění. Spotřebitelé by určitě měli dbát na to, aby pojištění obsahovalo rozumný limit na plnění odpovědnosti – viz medializované případy z rakouský Alp. To však neznamená, že odpovědnost se má řešit jen v rámci zimní dovolené“. Zkrátka to, co si spotřebitel představí jako obrovskou sumu peněz, není už tak obrovská částka, pokud se za ni má hradit lékařská pomoc, letecký převoz apod.
S lékařskou pomocí souvisí jeden velký mýtus ohledně cestovního pojištění, které v rámci rozhovoru se SOS – Asociací z.s. Ing. Plajner zmiňuje: „Většina spotřebitelů si myslí, že v případě uzavření cestovního pojištění, nebudou po nich např. v nemocnici požadovat jakoukoliv úhradu. Ne vždy tomu tak je! Lékař může a nemusí vyžadovat platbu přímo od klienta. Proto doporučujeme klientů cestovní pojištění od velkých nadnárodních pojišťoven, jejichž jméno je pro lékaře garancí úhrady“. Nemusíte se bát, že v případě pojištění od malé regionální pojišťovny by vám lékaři neposkytli žádnou pomoc, ale už by se mohl zdráhat vykonat nákladné vyšetření na drahých přístrojích; namísto operace zvolí levnější řešení atd. Pokud se tedy chcete vyhnout jakýmkoliv případným problémům, je na místě vybrat právě pojišťovnu se zvučným a známým jménem.
Součástí pojistné smlouvy jsou i obchodní podmínky. Právě v těchto budou schovány veškeré výjimky, kdy pojišťovna nebude plnit. Než něco podepíšete, bedlivě si je přečtěte. Slušná pojišťovna určitě nebude mít problém poskytnout vám čas nezbytný k prostudování svých podmínek. Pojišťovací zprostředkovatelé by vám vždy měli vše vysvětlit a smlouvu s vámi projít. Zaměřte a případně se doptejte zejména na zmíněné výjimky z povinnosti vyplatit pojistné plnění, odkdy pojištění platí, kde všude pojištění platí a jak přesně postupovat v případě škodné události. Podotýkáme, že povinnosti má i spotřebitel, proto zejména nezapomeňte před odjezdem pojištěn uhradit!
A na jak dlouho pojištění sjednat? K tomu nám opět dává radu Ing. Plajner: „Roční cestovní pojištění se vyplatí např. až 35 den (pozn. redakce: Tím myšleno, že spotřebitel stráví v zahraničí více jak 35 dnů). Také jsou možné různé „extra“ připojištění – zde záleží na nabídce jednotlivých pojišťoven“. Zde dodáváme, že jsme se svolením citovaného citaci upravili tak, aby neodkazovala na žádné konkrétní pojišťovny, a i proto zde ještě dodáme pár informací. Roční cestovní pojištění se vyplatí zejména pro ty, kteří jezdí za rok na více dovolených či např. pravidelně v zimě lyžovat či v létě na kola do Rakouska. Namísto toho, abyste museli pokaždé cestovní pojištění sjednávat, si jednoduše sjednáte jedno na kalendářní rok. Toho je samozřejmě dražší, ale právě jak zmiňuje Ing. Plajner, pokud strávíte v zahraničí více jak určitý počet dnů, již se vyplatí. Počet dnů, kdy se již vyplatí roční cestovní pojištění se různí dle nabídek pojišťoven. Pokud jste velcí cestovatelé, doporučujeme zhodnotit nabídky pojišťoven na některém z internetových srovnávačů případně si zajít ke zprostředkovateli, který zastupuje více pojišťoven a nechat si poradit.
Závěrem už dodám jen Bon voyage a příště se můžete těšit na Pojištění domácnosti a pojistku na blbost.
redakce SOS – Asociace, z.s.
Má-li být regulace účinná, ČNB musí dohlížet nad CELÝM trhem poskytovatelů úvěrů
„SOS – Asociace, z.s. ve spolupráci s dalšími neziskovými organizacemi zabývajícími se ochranou spotřebitele na trhu spotřebitelských úvěrů apeluje na poslance, aby byla v novém zákoně nastavena odpovídající pravidla dohledu nad poskytovateli spotřebitelských úvěrů ze strany ČNB.“
Má-li být regulace účinná, ČNB musí dohlížet nad CELÝM trhem poskytovatelů úvěrů
Vážené poslankyně, vážení poslanci,
rádi bychom Vás požádali o zvážení přijetí pozměňovacího návrhu k zákonu o úvěru pro spotřebitele, který přednesl ve druhém čtení dne 19. dubna 2016 poslanec Jaroslav Klaška. Tímto pozměňovacím návrhem se mění a doplňují ustanovení § 135, 136 a 157 zákona a rozšiřuje se tak dohled České národní banky (ČNB) nad celým trhem nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
Podstata tohoto návrhu spočívá v tom, aby bylo České národní bance umožněno dozorovat a sankcionovat nejen nebankovní poskytovatele, kteří od ČNB získají oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů dle § 9 zákona, ale též ty nebankovní poskytovatele, kteří tuto činnost vykonávají protiprávně bez tohoto oprávnění. Bylo by totiž velmi neefektivní, pokud by ČNB dozorovala a postihovala pouze ty subjekty, které splnily náročné zákonné podmínky k získání oprávnění, zatímco na poskytovatele spotřebitelských úvěrů z černého trhu by bylo nutno aplikovat pouze obecnou úpravu neoprávněného podnikání dle trestního zákoníku bez možnosti udělení efektivnější správně-právní sankce. Takové nastavení právní úpravy by nijak nemotivovalo poskytovatele úvěru k získání oprávnění od ČNB, naopak by pro ně bylo daleko „výhodnější“ pohybovat se na černém trhu.
Uvedený pozměňovací návrh představuje změnu, která do znění zákona vrací původní koncept navrhovaný Ministerstvem financí. Dohled ČNB nad celým trhem poskytovatelů úvěrů (tedy nad licencovanými i nelicencovanými společnostmi) byl v zákoně ještě v září 2015, v době, kdy byla zahájena široká odborná diskuse o podobě regulace. Velká část subjektů, které zákonu vyjadřovaly podporu, počítala právě s tímto konceptem. Ministerstvo financí však ustoupilo tlaku ČNB, která dohled nad společnostmi, které licenci nezískají, odmítala. Podobně jako před rokem, kdy ČNB odmítala dohled nad jakýmikoli nebankovními subjekty a tento postoj byl podporován stejně striktními stanovisky o tom, jak to nebude fungovat. Přitom je zřejmé, že nefunkční by bylo naopak zakotvit ČNB pouze selektivní dozorovou pravomoc. Navíc existuje i jiný, podle našeho názoru zásadnější, úhel pohledu.
Proč je komplexní dohled ČNB důležitý?
Podle kvalifikovaných odhadů poskytuje v současné době legálně úvěry 600 až 800 nebankovních subjektů. Dle odhadu většiny analytiků projde licenčním řízením ČNB, kromě leasingových společností, přibližně 10 až 15 dalších subjektů. Společnosti, které získají licenci, přitom budou podrobeny velmi přísnému dohledu s hrozícími vysokými sankcemi. Subjekty, které se odmítnou licencovat, budou moci vymáhat pouze půjčenou jistinu, jinak se vystaví trestněprávnímu postihu za neoprávněné podnikání. Z našich zkušeností však vyplývá, že postih v podobě nemožnosti vymáhat úroky a sankce bude zcela neúčinný, protože již dnes je řada společností schopna tento nástroj obejít. Například tím, že se svými klienty sepisují smlouvy na částky, jejichž výše zdaleka neodpovídá reálně půjčené jistině. Populace lidí, kteří budou ochotni podepsat smlouvu, která neodpovídá skutečnosti, tu existuje a je poměrně velká. Jsou to ostatně ti samí lidé, kteří jsou obětí současné „legální praxe“, jejíž vymýcení je jedním z hlavních cílů předkládaného zákona.
Argumenty ČNB
Jedním z hlavních argumentů je ohrožení reputace banky, pokud by nedokázala účinně regulovat trh a zabránit lichvářské praxi některých společností. Řešením má být, že nad nelicencovanými subjekty nebude dohlížet de facto nikdo, aby existence lichvářských firem nebyla ničí odpovědností.
Dalším častým argumentem je, že „lidé v kravatách“ nemohou chodit po lokalitách a hledat lichváře. Jedná se však o lichý argument, jelikož pozměňovací návrh obsahuje ustanovení, kdy musí subjekty poskytovat dohledovému orgánu patřičnou součinnost, jinak se vystavují přísným sankcím.
K čemu by mohl zákon ve stávající podobě vést?
Stávající návrh zákona připomíná řešení chytré horákyně. Regulace, která regulací de facto nebude, přinese sice benefity pro spotřebitele v podobě výhodnějších podmínek předčasného splácení, nižších sankcích, atd. Ve skutečnosti však povede pouze k tomu, že férové subjekty budou nabízet ještě výhodnější produkty, ale neférovým subjektům, kterých jsou dnes stovky, nebude hrozit žádný postih. Navíc se tím, že férovější společnosti budou vystaveny přísným sankcím a četným omezením, zvýší výhoda nelicencovaných subjektů.
Žádný selektivní dohled nefunguje. Pokud by např. ČNB dohlížela pouze nad licencovanými směnárnami, nikdo nepochybuje o tom, že by nastal boom veksláků a podobné to je v celém spektru dohlížených trhů.
Obracíme se proto na Vás, vážené poslankyně a vážení poslanci, abyste přijetí pozměňovacího návrhu zvážili. Bez efektivní eliminace nelicencovaných subjektů ztrácí přijímaná regulace jedno z hlavních opodstatnění.
V Praze dne 9. 5. 2016
Daniel Hůle, Člověk v tísni, o. p. s., tel.: 774 510 398
Tomáš Palla, Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace, z. s., tel.: 776 258 316
Zdeněk Soudný, Navigátor bezpečného úvěru, tel.: 731 431 998
David Šmejkal, Poradna při finanční tísni, tel.: 737 553 426
3. díl seriálu o pojištění, tentokrát na téma „Povinné ručení“
Pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla
aneb tzv. povinné ručení
V rámci minulých článků jsme se zabývali pojištěním obecně, tedy tím, co to pojištění vlastně je, vysvětlením základních pojmů k pojištění se vztahujících, typů pojištění a dalším, co hromadně nazvěme „obecnou částí“. Dnes už se blíže podíváme na jeden specifický typ pojištění, se kterým se ve svém životě setkává každý spotřebitel vlastnící auto či motorku. Tímto je, jak název napovídá, pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, který se do běžné mluvy lidí vžil jednoduše jako „povinné ručení“. Pro účely tohoto článku ho tak i budeme nazývat, ale pozor, povinné ručení je obecný pojem, který se vztahuje, resp. zavazuje různé osoby. Tento typ pojištění lze uzavřít, na mnoho profesí a činností. Ještě jednou tedy, pro jistotu, zopakuji – my budeme v tomto článku jako povinné ručení označovat pouze a toliko pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla.
Povinné ručení upravuje vedle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a (zejména) zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Velmi zjednodušeně se dá říci, že toto pojištění je povinné jednak kvůli ochraně těch řidičů, kteří by byli jinak byli takovým „držgrešlemi“, že by si toto pojištění nesjednali (a při případné nehodě pak čelili povinnosti uhradit značné sumy), jednak samozřejmě též za účelem snazšího poskytnutí finanční kompenzace poškozenému. V případě, že totiž řidič nabourá, čili způsobí škodní událost (dopravní nehodu), je tzv. škůdcem. S tím je mimo jiné spojená povinnost takto způsobenou škodu uhradit.
Ti z čtenářů, kteří disponují automobilem, znají ceny těchto čtyřkolových dopravních prostředků a ceny jakékoliv opravy, si uvědomí, že i taková malá dopravní nehoda v koloně ve velkoměstě, která se stane v rychlosti ne větší než 30 km/h může škůdce vyjít na desítky až stovky tisíc Kč dle toho, jaké auto nabourá. Toto je samozřejmě stále ta lepší možnost, neboť mluvíme toliko o škodě na majetku. Avšak i při malé rychlosti se může někdo zranit, a v tomto případě se částky škodného rychle násobí (morální následky škůdce z toho, že někoho zranil, odložme stranou). Zákonodárce tedy, na základě výše uvedeného a v souladu s principem ochranou poškozeného a jeho kompenzace, zavedl povinnost sjednat povinné ručení. Povinné ručení stojí ročně podstatně menší částku a zajišťuje, že pojistné plnění (tj. náhradu vzniklé škody) uhradí poškozenému pojišťovna. Škůdce díky tomu zároveň není vystaven nebezpečí osobního bankrotu.
Možná si říkáte, že jezdíte opatrně a žádná nehoda se vám stát nemůže. Nebo se naopak bojíte, že ten řidič, co za vaším autem nedodržuje bezpečnou vzdálenost, pojištění nemá a vy si pak opravu budete muset hradit sami.
V dřívějších letech měla ČKP nárok vymáhat pojistné, které byste jinak hradili své pojišťovně. Tato částka byla stanovena právním předpisem, který v souvislosti s objemem motoru daného vozidla stanovoval částku za každý den bez povinného ručení. Ode dne 15. 1. 2015 a účinnosti novely č. 354/2014 Sb. už tento nárok nemá a hříšníkům hrozí nadále „jen“ pokuta, která může dosáhnout výše až 40.000,- Kč (http://www.ckp.cz/tisk/tiskovezpravy/tiskova-zprava-ckp-50.pdf). Nadále má však nárok uplatňovat to, čemu se říká regresní náhrada, tj. nárok toho, kdo za škůdce plnil, vymáhat toto plnění zpátky – tedy tu částku, kterou za vás ČKP uhradí, po vás bude chtít zpátky. Byť je v tomto ohledu na ČKP pohlíženo velmi negativně, je potřeba si uvědomit, že primární účel vymáhání těchto částek je, aby v garančním fondu bylo dostatek prostředků pro hrazení poškozeným, kterým byla způsobena škoda osobou bez povinného ručení.
A co dělat v případě, kdy vás nabourá někdo, kdo nemá povinné ručení? Zde se není třeba obávat. Česká kancelář pojistitelů, která disponuje oním garančním fondem, jím disponuje právě pro tyto případy. Tedy, pokud vám škodu v rámci dopravní nehody způsobí osoba bez sjednaného povinného ručení, ČKP vám škodu uhradí z tohoto fondu. Zjistíte-li něco takového, zachovejte tedy klid.
Pokud již dojde k dopravní nehodě, je v prvé řadě třeba vše zdokumentovat. V autě byste měli mít oficiální formulář s nadpisem „Záznam o škodní události“. (Můžete jej sehnat například u svého pojistitele). Zde obě strany vyplní údaje, údaje o pojistiteli a popíší, jak se nehoda stala. Na oficiálním formuláři jsou papíry propisovací. Každý z účastníků nehody obdrží po vyplnění jeden výtisk formuláře. Je velmi důležité, aby pravdivost údajů v dokumentu stvrdily obě strany podpisem. Po podpisu dokumentu není možné nic do formuláře dopisovat. Pak už stačí jen kontaktovat asistenční službu a své auto předat do rukou profesionálů, kteří z něj opět udělají krasavce. Avšak pozor na odtahové služby, co u vás jsou za pár minut od nehody. Jste-li v nesnázích, volejte na asistenční linku svého pojistitele, ten vám poradí, co a jak a hlavně doporučí servis svého smluvního partnera, čímž minimalizujete případné problémy s uznáním nároku na plnění.
Adam Plajner
odborný právní poradce
2. díl seriálu o pojištění – „Druhy pojištění podle občanského zákoníku“
V minulém díle našeho pojišťovacího seriálu jsme rozebírali, co vlastně pojištění je a kdo jsou jednotlivé strany pojistné smlouvy. Zmínili jsme pojmy jako pojistné, pojistná událost a pojistné plnění. V rámci praktických příkladů a úvodu jsme zmínili i termíny jako pojištění domácnosti nebo povinné ručení. Co by ale měl spotřebitel vědět, je, že pojem jako je „pojištění domácnosti“ nebo „cestovní pojištění“ v občanském zákoníku nenalezneme. A i když například „životní pojištění“ vyloženě nalezneme, životní pojištění, které Vám bude pojišťovací agent či finanční poradce nabízet, může jít nad rámec toho, jak životní pojištění chápe občanský zákoník. Jak to? To si vysvětlíme v dnešním článku.
V prvé řadě je potřeba nahlédnout do stránek zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen OZ). Jako první je v § 2779 a násl. OZ zmíněno povinné pojištění, tj. takové, které má osoba povinnost uzavřít na základě jiného právního předpisu. Sem, pro spotřebitele klasicky, patří právě povinné ručení, které musí mít uzavřené provozovatel motorového vozidla. Dále se pojištění jako takové dělí na tzv. škodové, obnosové, životní, úrazové, pro případ nemoci, pojištění majetku, právní ochrany, odpovědnosti, úvěru nebo záruky a finančních ztrát. Seznam je to poměrně dlouhý a vezmeme-li v potaz, že v rámci např. cestovního pojištění sem spadá hned několik výše uvedených, je třeba si jednotlivé vysvětlit.
Škodové pojištění ve smyslu § 2811 a násl. OZ je takové, které vyrovná úbytek majetku vzniklý v důsledku pojistné události. V praxi je tedy škodové pojištění např. již tolikrát zmíněné povinné ručení – pokud způsobíte škodu jinému majiteli vozidla, dojde k pojistné události a pojišťovna vyrovná oprávněné osobě finanční kompenzací škodu, kterou jste způsobili.
Obnosové pojištění ve smyslu § 2821 a násl. OZ je takové, kdy se pojišťovna smluvně zaváže v případě pojistné události poskytnout buďto jednorázové nebo opakované pojistné plnění, klasicky tedy určité finanční plnění. Dojde-li tedy k nějaké skutečnosti, kterou pojistná smlouva charakterizuje jako pojistnou událost, vznikne oprávněné osobě (v tomto případě nejčastěji pojištěnému) právo na pojistné plnění, jímž je již zmíněné buďto jednorázové či opakované plnění.
Životní pojištění, jak název napovídá, se vztahuje k životu pojištěného. Tento druh pojištění lze sjednat, dle OZ, toliko jako pojištění obnosové, zmíněné v odstavci výše, tedy, dojde-li k pojistné události, je oprávněné osobě vyplacena určitá suma. Životní pojištění lze sjednat pro případ smrti. To může např. stanovit banka jako podmínku pro poskytnutí hypotéky (tedy, zemře-li dlužník, dříve, než splatí bance celou částku, uspokojí se banka, jakožto oprávněná osoba, z tohoto pojištění). Životní pojištění lze však také sjednat pro dožití se určitého věku či jiné změny osobního postavení člověka. V praxi se tedy může životní pojištění sjednat, vedle výše uvedeného příkladu s bankou, pro případ smrti za účelem zaopatření rodiny nebo jako opakované či jednorázové plnění po, např. dosažení důchodového věku. Důležité je nezaměnit pojištění životní, úrazové a pro případ nemoci, kde jsou rozdílné podmínky pro plnění ze strany pojišťovny. Faktem zůstává, že pokud Vám „pojišťovák“ sjednává životní pojištění, často sjednává, dle OZ, všechny tři zároveň. Tedy, v rámci životního pojištění máte, dejme tomu, plnění o určité sumě, jakmile se dožijete 65 let a zároveň opakované plnění pro případ, že vás srazí automobil nebo vám bude diagnostikována určitá život velmi ztěžující nemoc. Závěrem k životnímu pojištění nutno zmínit seč velmi nepříjemnou, ale v praxi vídanou situaci, kdy si pojištěný, který se ocitne v nepříznivé finanční situaci, vezme život, aby pojistným plněním zaopatřil rodinu. Zde upozorňuji, že v 99% případů, dojde-li policie k závěru, že došlo k sebevraždě či se pojištěný záměrně choval tak, aby mu někdo smrt způsobil („vběhne“ pod autobus, který musel vidět), pojišťovna nic nevyplatí.
Dále se dostáváme k pojištění úrazovému a pro případ nemoci. Jak bylo nastíněno výše, obě dvě tato pojištění se většinou sjednávají v rámci životního, ale úrazové také např. v rámci cestovního pojištění (klasicky si představte, že vás někdo srazí na lyžích). Tato pojištění mají velmi široký záběr pojistných událostí, přes úraz pracovní, na dovolené, v rámci běžného života (řidič vás srazí na přechodu) přes mnoho a mnoho dalších, bavíme-li se o pojištění úrazovém a přes těhotenství (ano, zde je název „pro případ nemoci“ poměrně nešťastný, ale zároveň nemůžeme po zákonodárci reálně chtít, aby upravoval vše samostatně), preventivní péči až po nemoci, o kterých většina z nás nechce slyšet, které se mohou pojištěnému stát až osudnými, v případě pojištění pro případ nemoci. Zde je třeba zmínit, že pojištění pro případ nemoci směřuje na zdravotní péči, jenž je nutná z titulu nemoci. Tedy, zemře-li pacient s rakovinou, plnění by vycházelo z životního pojištění.
Ke konci článku se dostáváme k méně depresivním druhům pojištění, jimiž jsou pojištění majetku; tedy, způsobí-li vám nebo vy sami neúmyslně škodu na majetku, pojišťovna tuto škodu uhradí. Zde je nutno zmínit důležitou věc, a to, že pojištěný – vlastník dané věci – nesmí danou věc svépomocně opravovat. Musí být dodržen striktní postup, tedy nafocení škody, abyste disponovali vlastními důkazy o stavu majetku, nahlášení škodné události a vyčkání, až přijede pojistný likvidátor a stav zdokumentuje ještě on. Dalším typem pojištění je pojištění právní ochrany, zde se jedná o poměrně jednoduché pojištění, kdy v případě pojistné události, což je reálná potřeba pojištěného být právně zastoupen, blíže specifikována smluvními podmínkami, bude pojišťovna hradit náklady (jako odměnu právního zástupce aj.). Často využívaným pojištěním je pojištění odpovědnosti. Toto lze taktéž vysvětlit poměrně jednoduše: pojišťovna uhradí oprávněné osobě škodu, za kterou je pojištěný odpovědný, a to při splnění podmínek stanovených pojistnou smlouvou a spadá-li zároveň druh odpovědnosti pod pojistnou událost dle pojistné smlouvy. Pojištění úvěru nebo záruky a pojištění finančních ztrát není mezi spotřebiteli příliš časté, kryje určité události, díky nimž hrozí pojištěnému ztráta finančních prostředků či majetku.
Občanský zákoník rozeznává mnoho druhů pojištění a díky kombinacím, které vytvářejí pojišťovny nám, spotřebitelům, na tváři vznikají vrásky při snaze je pochopit. Některé druhy pojištění jsou velmi nepříjemné, a to jen, když je má člověk sjednat. Ze své osobní zkušenosti mohu říci, že rozhovor o životním pojištění je nepříjemný jak pro spotřebitele, tak pro pojišťovacího agenta, který musí pokládat otázky typu „Na jaké smrtelné nemoci se chcete pojistit?“ nebo „Kolik má Vaše rodina dostat peněz po Vaší smrti?“.
V rámci našich běžných článků týkajících se bydlení, energií, reklamací nebo dovolených se veškerá škoda točí kolem ztráty finančních prostředků či zkažené radosti z dovolené, což v konečném důsledku není nic natolik osudového. Pojištění je poměrně odlišné téma, neboť člověka donutí zamyslet se nad tím, co všechno se mu může stát, což většina z nás slyšet nechce. Je však důležité tento „knedlík v hrdle“ spolknout a zamyslet se, případně i u důvěryhodné osoby si zjistit, zda je pro vás některé pojištění vhodné. Zároveň je důležité uvědomit si, že například cestovní pojištění na týden vyjde spotřebitele zpravidla na několik stokorun Na jednu stranu to jsou peníze, které, jak se říká, nenajdete na chodníku. Na stranu druhou jde o cenu nepoměrně menší, než mohou být náklady na zdravotní péči, pokud si spotřebitel např. na lyžích pochroumá páteř, potřebuje převést vrtulníkem do nemocnice a dva měsíce nebude moci pracovat. Samozřejmě u každého pojištění je důležité zvolit nejen vhodný typ pojištění, ale také zvážit, zda vámi uzavírané konkrétní pojištění i podle svých konkrétních pojistných podmínek vůbec kryje rizika, kterým můžete být vystaveni. U zmiňovaného cestovního pojištění například pojišťovny nabízejí různé druhy pojištění v závislosti na aktivitách, jimž se budete na dovolené věnovat.
Pokud nechápete jak je to tedy přesně s životním pojištěním, o kterém mluví pojišťovna, nezoufejte. K rozebrání jednotlivých druhů se dostaneme v dalších článcích. Smyslem toho dnešního bylo seznámit spotřebitele s přehledem pojištění, které zná náš občanský zákoník a nastínit, co tzv. kryjí. Pokud potřebujete konkrétní radu ohledně pojistné smlouvy, neváhejte kontaktovat SOS – Asociaci prostřednictvím našeho emailu poradna@asociace-sos.cz, na telefonní lince 900 10 10 10 (10 Kč,-/min) či na jedné z našich mnoha osobních poraden po celé České republice.
Adam Plajner
odborný právní poradce
