Každý pacient má ze zákona právo na poskytování zdravotních služeb náležité odborné úrovně, která odpovídá současným poznatkům lékařské vědy a uznávaným medicínským postupům, jak také stanoví zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“). 

Je dobré si uvědomit, že se v České republice po vzoru Západní Evropy již od devadesátých let minulého století pomalu ale jistě proměňuje vnímání vztahu lékaře a pacienta. V současnosti by měl být pacient vnímán jako rovnocenný partner, klient daného lékaře, čímž je omezena plná autorita, které se lékaři historicky těšili.  

Zároveň je ale třeba reflektovat skutečnost, že se pacient nachází v daleko zranitelnějším postavení, než lékař. To se projevuje zejména disproporcí ve znalostech a odbornosti dotčených stran, zásahy do tělesné integrity pacienta, a rovněž skutečností, že může nezřídka dojít k situacím, kdy zdravotní stav pacientovi neumožňuje projevit svou vůli a informovaný souhlas či nesouhlas s určitým lékařským zákrokem. 

Vzhledem k nutnosti ochrany práv pacientů byl již roku 1992 vypracován Centrální etickou komisí Ministerstva zdravotnictví ČR tzv. Etický kodex práv pacientů, dostupný také na tomto odkaze, který u nás poprvé formuloval pravidla důstojného zacházení s pacientem.   

Etický kodex práv pacientů zakotvuje morální standardy ohleduplné zdravotnické péče prováděné s porozuměním, zohledňuje právo na soukromí pacienta, právo na poskytnutí údajů souvisejících s léčbou, poučení o existujících rizicích a podobně. Tyto zásady navíc představují základ, na němž je vystaven v současnosti účinný zákon o zdravotních službách. Informovaný souhlas, právo na nahlížení do zdravotnické dokumentace a další práva pacientů jsou tak přímo vymahatelná.  

Jak tedy postupovat, pokud nejsme spokojeni s postupem poskytovatele zdravotních služeb? 

Předně je třeba říci, že by mělo být vždy primární snahou obou stran nalézt smírné řešení vzniklé neshody. Může se stát, že došlo k pouhému nedorozumění, které je možné vyřešit s ošetřujícím lékařem osobně a na místě sjednat nápravu. V závažnějších případech nebo pokud není domluva s ošetřujícím lékařem či zdravotnickým personálem možná, se však nabízí další prostředky ochrany práv pacienta.  Níže uvádíme možnosti, které se Vám jakožto pacientovi nabízí: 

1. Stížnost poskytovateli zdravotních služeb 

Dle § 93 a násl. zákona o zdravotních službách je pacient, zákonný zástupce, opatrovník pacienta nebo jiná osoba, která je na základě rozhodnutí soudu oprávněna pacienta zastupovat, osoba blízká v případě, že pacient tak nemůže učinit s ohledem na svůj zdravotní stav nebo pokud zemřel, nebo také osoba zmocněná pacientem, oprávněn podat stížnost. Tato stížnost se pak podává poskytovateli, proti kterému směřuje. Standardně je doručována vedoucímu zaměstnanci příslušného pracoviště (tzn. řediteli nebo primáři). Poskytovatel zdravotních služeb je poté dle ustanovení § 30 odst. 3, písm. b) zákona o zdravotních službách povinen stížnost vyřídit do 30 dnů ode dne jejího obdržení (v odůvodněných případech je možné tuto lhůtu prodloužit o dalších 30 dnů). Pokud se jedná o stížnost, k jejímuž vyřízení je nepříslušný, je povinen ji do 5 dnů ode dne jejího obdržení prokazatelně postoupit věcně příslušnému subjektu nebo správnímu orgánu. O prodloužení lhůty a postoupení stížnosti Vás zároveň musí informovat. 

Některé nemocnice mají zřízenou pozici nemocničního ombudsmana, který je příslušný právě k vyřizování stížností pacientů a k ochraně jejich práv. Pokud tedy v příslušném zdravotnickém zařízení nemocniční ombudsman působí, můžete se obrátit přímo na něj.  

2. Stížnost proti postupu poskytovatele zdravotních služeb 

Není-li stížnost podaná poskytovateli zdravotních služeb úspěšná, lze se  
obrátit ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení vyřízení stížnosti (§ 93 odst. 2 zákona  
o zdravotních službách) na příslušný krajský úřad v jehož obvodu se nachází zdravotnické zařízení, v němž byly zdravotní služby poskytnuty, který dle ustanovení § 107 zákona  
o zdravotních službách vykonává kontrolní činnost nad poskytovateli zdravotních služeb. Bližší informace poskytuje například Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor zdravotnictví, na tomto odkaze.  

3. Stížnost na jednání lékařů k České lékařské komoře 

Všichni lékaři, kteří vykonávají na území České republiky lékařské povolání v léčebné  
a preventivní péči, jsou povinně členy České lékařské komory (dále také jen „ČLK“). Jedná se o samosprávnou profesní organizaci lékařů, jejíž revizní komise je oprávněna přijímat stížnosti dle § 3 odst. 1 a odst. 2 SP – 4 – Disciplinárního řádu ČLK. Disciplinární řád ČLK stanoví, že pacient může podat stížnost k ČLK do jednoho roku od spáchání disciplinárního provinění lékaře, ta má poté šestiměsíční lhůtu, ve které musí být stížnost vyřízena. Stížnost k ČLK slouží především řešení situací, kdy se lékař zachoval neeticky či neodborně.  Podrobnější informace uvádí ČLK na svých webových stránkách.  

Obdobně je možné podat stížnost také k České stomatologické komoře.  

4. Stížnost podaná zdravotní pojišťovně  

Tento postup můžete zvážit v případě, kdy je zřejmé, že Vám lékař naúčtoval částku za poskytnuté zdravotní služby, na kterou však neměl nárok. Může se jednat například  
o zdravotní péči, která je hrazena zdravotní pojišťovnou, a lékař tak vedle porušení zákona jedná v rozporu se smlouvou o poskytování a úhradě hrazených služeb uzavřenou se zdravotní pojišťovnou.  

5. Podnět veřejnému ochránci práv (ombudsmanovi ČR) 

V nejzazším případě, pokud výše uvedené úřady a instituce nejednají v souladu se zákonem a nevyřídí Vaši stížnost zákonným způsobem, je možné obrátit se na veřejného ochránce práv.  

Veřejný ochránce práv nepřezkoumává odborný postup při poskytování zdravotních služeb, ale až následný postup orgánů vyřizujících stížnost pacienta.  

6. Žaloba na náhradu škody 

V případě, že zvolíte možnost podání žaloby na náhradu škody způsobenou neodborným postupem lékaře, je doporučeníhodné nechat se zastoupit advokátem, který Vám pomůže nastavit procesní postup tak, aby byla měla Vaše žaloba co nejvyšší šanci na úspěch.  

Svůj nárok je třeba opřít především o znalecký posudek soudního znalce v oboru zdravotnictví a o údaje vyplývající ze zdravotní dokumentace, kterou je Vám poskytovatel zdravotních služeb povinen na žádost zpřístupnit.  

Závěrem lze shrnout, že se Vám v případě nespokojenosti s postupem při poskytnutí zdravotních služeb nabízí několik možností jak svá práva hájit. Výběr závisí na míře porušení povinností zdravotnických pracovníků a možnosti dohodnout se na smírném řešení vzniklého problému přímo u poskytovatele zdravotních služeb.  

Autorka: Adéla Doubková 

 Odborná právní poradkyně