Co přinese spotřebitelům nový zákon o spotřebitelském úvěru? (Telegrafický výčet nejdůležitějších změn)

Nový zákon o spotřebitelském úvěru byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 257/2016 Sb. a nabude účinnosti od 1. 12. 2016. Zákon sám o sobě je oproti „starému“ zákonu o spotřebitelském úvěru (tedy zákonu č 145/2010 Sb.) velmi obsáhlý. Vychází z požadavků evropských směrnic a přináší řadu novinek posilujících ochranu spotřebitele v ČR. Cílem tohoto článku není podat detailní právní rozbor všech novinek, jež s sebou nová právní úprava přináší, a všech přesahů nového zákona do vztahů mezi spotřebiteli a dodavateli i mimo klasické úvěrové smlouvy. V tomto článku bychom se naopak chtěli pokusit přinést spotřebitelům možnost co nejpřehlednějšího seznámení se s novou právní úpravou jako celkem a poukázat na to, jak jsou nově upraveny ty úvěrové právní vztahy, s nimiž se nejčastěji setkáváme v naší poradenské praxi.

I. Časová účinnost nového zákona o spotřebitelském úvěru

Nový zákon o spotřebitelském úvěru se obecně bude vztahovat na smlouvy uzavřené po jeho účinnosti, smluvní strany si však mohou ujednat, že i „stará“ smlouva se bude řídit novým zákonem o spotřebitelském úvěru. V některých specifických případech nový zákon automaticky dopadne i na „staré“ smlouvy. Například půjde o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle podmínek stanovených novým zákonem v případech, kdy je významně navyšován úvěr ze „staré“ smlouvy, nebo o některé informační povinnosti. Nový zákon také dává možnost předčasně splatit „staré“ úvěry na bydlení za podmínek stanovených novým zákonem. Též nově zavedená limitace smluvních sankcí se částečně uplatní i na staré úvěrové smlouvy avšak za použití poměrně komplexních pravidel (§ 168 nového zákona o spotřebitelském úvěru).

II. Poznámky k rozsahu působnosti nového zákona o spotřebitelském úvěru

Na rozdíl od starého zákona o spotřebitelském úvěru upravuje nový zákon například také samotnou činnost osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat úvěry (nově včetně nebankovních subjektů), podmínky výkonu této činnosti a dohled nad touto činností. To považujeme na základě našich zkušeností z poradenské praxe za krok správným směrem, který (jak doufáme) povede k „vyčištění“ trhu od používání některých neférových praktik těchto subjektů vůči spotřebitelům. Za významnou novinku považujeme to, že nový zákon o spotřebitelském úvěru se mimo jiné vztahuje také na úvěry na bydlení, které byly z okruhu působnosti starého zákona vyloučeny. Taktéž se nově vztahuje na tzv. „mikropůjčky“, jak se dříve označovaly úvěry do 5.000,- Kč, které byly z rozsahu působnosti starého zákona o spotřebitelském úvěru vyloučeny.

III. Podmínky pro činnost zprostředkovatelů a poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a pro jejich jednání se spotřebiteli

Podmínky stanovené nově pro výkon činnosti zprostředkovatelů a poskytovatelů úvěru (a to i nebankovních) jsou poměrně přísné. Licence zprostředkovatelům a poskytovatelům úvěrů uděluje Česká národní banka (ČNB), která rovněž vykonává dohled nad jejich činností. Doufáme, že tento mechanismus přinese lepší ochranu spotřebitele před kupříkladu subjekty, které poskytovaly tzv. predátorské úvěry nebo úvěry, které by se daly označit za lichevní. Jako jednoznačné pozitivum vnímáme fakt, že byla nově nastavena pravidla také pro nebankovní poskytovatele úvěrů a také jejich činnost byla svěřena pod dozor ČNB, která může ukládat opatření k nápravě a pokuty, případně i odnímat licence pro činnost poskytovatelů a zprostředkovatelů úvěrů. Bezprostředně po účinnosti zákona nastane přechodné období, v němž mohou poskytovatelé a zprostředkovatelé úvěrů požádat o licence podle nového zákona. Zjednodušeně lze říci, že než bude o udělení či neudělení těchto licencích rozhodnuto (nejdéle však do 18 měsíců od účinnosti zákona), bude stále (avšak dočasně) vykonávat dohled nad nebankovními poskytovateli i po účinnosti nového zákona Česká obchodní inspekce (ČOI). Je vhodné poznamenat, že nakonec byla zákonodárci vyslyšena veřejná výzva některých neziskových organizací (včetně SOS – Asociace, z.s.)  a kontrolní pravomoc ČNB byla v novém zákoně upravena tak, aby se vztahovala i na subjekty, které zprostředkovávají nebo poskytují spotřebitelský úvěr bez příslušných oprávnění.

Nový zákon též poprvé výslovně normuje pravidla jednání poskytovatelů a zprostředkovatelů se spotřebiteli, klade zejména důraz na to, aby nebyly používány nejasné, zavádějící a nepravdivé informace. Opačné jednání zprostředkovatele nebo poskytovatele úvěru postihuje jako správní delikt, jehož potrestání bude v kompetenci ČNB (případně ČOI v rámci přechodného období u nebankovních subjektů).

IV. Posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a úprava informační povinnosti

Zákon poměrně detailně upravuje posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Spotřebitel je povinen poskytnout úplné a pravdivé informace. Poskytovatel je povinen posoudit jeho úvěruschopnost nejen podle jím poskytnutých informací, ale pokud je to nezbytné, i na základě informací o spotřebiteli z příslušných databází, případně z jiných zdrojů. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vychází z jeho dosavadních příjmů a splácení jeho dosavadních dluhů. Pokud poskytovatel úvěru neprovede posouzení úvěruschopnosti, je smlouva o úvěru neplatná. Tuto neplatnost musí spotřebitel namítnout v tříleté promlčecí lhůtě. Pokud odmítne poskytovatel na základě výsledků posouzení úvěruschopnosti poskytnout spotřebiteli úvěr, musí spotřebitele o tom informovat a vyrozumět jej rovněž o tom, jaké databáze pro posouzení použil. Zde je vhodné poznamenat, že od letošního roku obsahuje zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v § 20z a § 20za obecná pravidla pro vedení databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele a také pravidla pro opravy chyb v případech, kdy jsou údaje vedené v takových databázích nesprávné. Podle našeho názoru by tedy spotřebitelé mohli tuto úpravu v zákoně o ochraně spotřebitele využít například v případech, kdy by se po negativním posouzení své úvěruschopnosti dověděli, že poskytovatel úvěru vycházel z mylných informací obsažených v těchto databázích.

Nový zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje též propracovanou úpravu informační povinnosti poskytovatele úvěru v reklamě, v době před uzavřením smlouvy i po dobu trvání smlouvy. Samostatně též upravuje informace o zprostředkovateli a o poskytovateli úvěru. Zmiňme například to, že poskytovatel úvěru musí některé základní informace o sobě a o svých produktech zpřístupnit trvale na internetu nebo na trvalém nosiči dat. Pro poskytování předsmluvních informací jsou upraveny standardizované formuláře, podobně jako za účinnosti starého zákona o spotřebitelském úvěru.

Nová právní úprava poněkud zmírnila následky nedodržení informačních povinností ve smlouvě o spotřebitelském úvěru tím, že je odstupňovala. Tak zákonodárce reagoval na to, že starý zákon o spotřebitelském úvěru postihoval i některá drobná opomenutí poskytovatelů úvěrů v úvěrových smlouvách poněkud „drakonicky“ rovnou úročením úvěru pouze diskontní sazbou ČNB.

Podle nového zákona o spotřebitelském úvěru bude platit, že pokud úvěrová smlouva neobsahuje některé základní informace (tj. informaci o zápůjční úrokové sazbě, o RPSN nebo o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit) nebo nebyla-li ohledně některé z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy, úročí se smlouva REPO sazbou ČNB a k ujednáním o ostatních platbách se nebude přihlížet. (V případě, že by v úvěrové smlouvě byla původně ujednána nižší úroková sazba než je REPO sazba ČNB, zůstal by úvěr úročen touto nižší sjednanou sazbou a k ujedná o ostatních platbách by se nepřihlíželo.)  Důležité je zmínit, že stejná sankce se uplatní i pokud nebylo písemné vyhotovení smlouvy obsahující tyto informace poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na trvalém nosiči dat.

U ostatních případů poskytnutí vadných informací spotřebiteli ve smlouvě o úvěru platí jiný (mírnější) režim:

– Pokud je ve smlouvě uvedena úroková sazba, celková částka, kterou má spotřebitel zaplatit, nebo RPSN ve výši nižší než odpovídá skutečnosti, snižují se platby za úvěr tak, aby odpovídaly těmto nižším údajům uvedeným ve smlouvě.

– Není-li spotřebitel informován ve smlouvě o některém právu věřitele nebo o podmínkách jeho uplatnění, pak věřitel toto právo ztrácí.

– Není-li spotřebitel informován o některé své povinnosti vůči věřiteli nebo o podmínkách jejího uplatnění, pak spotřebitel tuto povinnost nemá.

– Není-li spotřebitel informován o podmínkách uplatnění některého svého práva vůči věřiteli, je toto právo nepodmíněné (tedy nezkoumá se, zda podmínky pro jeho uplatnění byly spotřebitelem splněny).

– Obdobně se budou řešit případy, kdy úvěrová smlouva v rozporu se zákonem obsahuje neúplnou nebo nesprávnou informaci o právech a povinnostech daných kogentně zákonem.

V. Některá práva spotřebitele daná zákonem

Podstatnou novinkou je, že u úvěrů na bydlení je obecně dána spotřebiteli lhůta 14 dní na rozmyšlení nabídky před samotným uzavřením smlouvy. Po tuto dobu nemůže být nabídka změněna ani odvolána, takže by se mělo předejít „natlačení“ spotřebitele do hypotéky tím, že nabídka platí „pouze nyní“. Pro poskytování úvěrů telefonicky též nesmějí být použita čísla s vyšší než běžnou sazbou. Obdobně jako starý zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje i ten nový právo spotřebitele na předčasné splacení úvěru. Novinka ovšem je, že se právo na předčasné splacení uplatní i u úvěrů na bydlení (jako jsou typicky hypotéky).

Velmi podstatným právem spotřebitele je právo odstoupit od jiného úvěru než úvěru na bydlení vždy ve lhůtě 14 dnů od uzavření smlouvy (i bez uvedení důvodu), a to písemně v souladu s informacemi poskytovatele uvedenými ve smlouvě o úvěru. Do 30 dnů po odstoupení je však spotřebitel povinen vrátit jistinu úvěru, úrok za dobu od uzavření smlouvy do vrácení jistiny a případné veřejnoprávní poplatky zaplacené poskytovatelem. Odstoupením zanikají i doplňkové služby spojené s úvěrem. Je vhodné poznamenat, že úprava práva na odstoupení spotřebitele od smlouvy u jiných úvěrů než na bydlení je velmi podobná úpravě tohoto práva ve starém zákoně o spotřebitelském úvěru. Ze starého zákona o spotřebitelském úvěru zůstalo zachováno i v novém zákoně právo spotřebitele úvěr uzavřený na dobu neurčitou může spotřebitel kdykoliv vypovědět.

U úvěrů na bydlení zákon přináší ještě jednu zcela zásadní změnu. Upravuje tzv. minimální standard shovívavosti vůči spotřebiteli zejména tak, že stanoví, že zastavená nemovitost nemůže být prodána dříve než po půl roce od oznámení, že bude proti spotřebiteli realizován prodej zástavy, a také tím, že věřitel nesmí spotřebiteli bránit, aby nemovitost prodal sám. Dlužník má tak šanci pokusit se prodat zastavenou nemovitost výhodněji než by byla prodána v dražbě věřitelem a tak splatit pokud možno co největší část svého dluhu vůči poskytovateli úvěru

VI. Vázaný úvěr

Zákon (v podstatě obdobně jako starý zákon o spotřebitelském úvěru) upravuje také tzv. vázaný úvěr. V praxi jde typicky o úvěry na nákup zboží či služeb, ovšem s výjimkou úvěrů na bydlení (zejména hypoték). Odstoupením od hlavní smlouvy (smlouva o koupi zboží nebo služby) zanikne automaticky i úvěrová smlouva (kterou měla být hrazena cena zboží či služby). S tím nesmí být pro spotřebitele spojena žádná sankce, ale spotřebitel musí poskytovatele úvěru o svém odstoupení od hlavní smlouvy informovat. Pokud byla hlavní smlouva uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání (typicky půjde o nákup zboží na předváděcí akci) nebo prostředky komunikace na dálku, není spotřebitel po zániku úvěrové smlouvy povinen vrátit poskytnuté finanční prostředky dřív, než mu prodávající vrátí zaplacenou kupní cenu. Zde je tedy (stejně jako dříve) patrná snaha zákonodárce o zvýšenou ochranu spotřebitelů nakupujících zboží „na úvěr“ či „na splátky“ mimo prostory obvyklé k podnikání nebo na dálku.

VII. Stanovení maximální výše smluvních sankcí

Reakcí na dříve často diskutované „predátorské úvěrování“ je výslovné „zastropování“ výše sankcí za prodlení se splácením úvěru (§ 122 nového zákona o spotřebitelském úvěru). Obecné limity jsou nastaveny tak že uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení (pro tento limit však zákon stanoví výjimku v § 122 odst. 2 věta druhá) a souhrn všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Limitována je nově rovněž výše úroků z prodlení, které nemohou přesáhnout výši stanovenou právním předpisem (tj. nařízením vlády č. 351/2013 Sb.).

Limitace smluvních sankcí je z našeho pohledu snad nejpřevratnější změna pro spotřebitele, kterou nový zákon o spotřebitelském úvěru přináší. Predátorské úvěrování bylo totiž často založeno na tom, že úvěr byl poskytnut spotřebiteli, u kterého byla velká pravděpodobnost, že nebude splácet včas, a přitom za pozdní splátky byly ve smlouvě ujednány neúměrně vysoké pokuty, které vedly k tomu, že se spotřebitel upadl do bludného kruhu splácení sankcí ze smlouvy, zatímco k zaplacení samotné jistiny se prakticky nemohl dostat.

VIII. Zprostředkování spotřebitelského úvěru

Nový zákon o spotřebitelském úvěru také výslovně upravuje smlouvu o zprostředkování spotřebitelského úvěru. Zmiňme pro jednoduchost v tomto článku pouze to, že pro telefonické zprostředkování úvěru také nemohou být použita čísla s vyšší než běžnou sazbou a je též výslovně upraveno právo spotřebitele na odstoupení od jakékoliv smlouvy o zprostředkování spotřebitelského úvěru a stanoven zákonný limit smluvních sankcí za neplnění dluhů ze smlouvy o zprostředkování spotřebitelského úvěru.

IX. Ekonomická výhodnost úvěru

Orientačním indikátorem pro srovnání „cen“ úvěrů i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru dále zůstává RPSN (roční procentní sazba nákladů). RPSN představuje celkové náklady spotřebitelského úvěru vyjádřené jako roční procento z celkové výše spotřebitelského úvěru, které se počítá podle vzorce uvedeného v příloze č. 1 k novému zákonu o spotřebitelském úvěru. Podle důvodové zprávy k novému zákonu o spotřebitelském úvěru „RPSN vyjadřuje hodnotu všech závazků (čerpání, plateb a poplatků) budoucích nebo stávajících, dohodnutých mezi věřitelem a spotřebitelem.“  Pro orientaci spotřebitele na trhu úvěrů však slouží (obdobně jako dříve) též celkové náklady spotřebitelského úvěru, které podle zákona představují veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře. Celkovou výší spotřebitelského úvěru se pak dle zákona rozumí souhrn všech částek, jež jsou dány spotřebiteli k dispozici.

Mgr. Karel Carbol

Odborný spolupracovník SOS – Asociace, z. s.