Pokud uzavíráme s dodavatelem energií smlouvu, tak můžeme uzavřít buď smlouvu na dobu určitou, nebo smlouvu na dobu neurčitou. Pokud uzavřeme smlouvu na dobu neurčitou, tak smlouva platí, dokud jedna ze stran od smlouvy neodstoupí nebo ji nevypoví. V případě smlouvy na dobu určitou pak smlouva zaniká po uplynutí doby, na kterou byla sjednaná. Je ale tomu tak vždy?

  U smluv o dodávkách energií se většinou můžeme setkat s institutem tzv. automatické prolongace (prodloužení) smlouvy. To znamená, že pokud jedna ze stran nevysloví nesouhlas s prodloužením smlouvy v podobě výpovědi smlouvy, tak se po uplynutí sjednané doby smlouva automaticky prodlouží, a to zpravidla za stejných podmínek a o stejnou dobu, na jakou byla původní smlouva sjednána. Podáním výpovědi pak naopak dojde k tomu, že po uplynutí sjednané doby smlouva zanikne.

  Automatické prodloužení smlouvy může být obsaženo buď již v samotné smlouvě, nebo v obchodních podmínkách dodavatele. Nejedná se přitom o nějaký „výmysl“ dodavatelů, ale naopak o právní institut, s kterým počítá i zákon, jako např. § 11c odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb. energetický zákon, který počítá se smlouvou, „ve které je sjednáno prodloužení doby trvání závazku ze smlouvy bez jeho výslovného souhlasu„.

  Je ale nutné pamatovat na to, že nemůžeme podat takovou výpověď (a tedy projevit nesouhlas s prodloužením) kdykoliv. Ve smlouvách bývá často upravena lhůta, ve které musí spotřebitel podat výpověď, aby došlo ke zrušení automatické prolongace. Ve starších smlouvách, především pak u pochybnějších dodavatelů, se šlo často setkat s poněkud striktními lhůtami, které mohly často zaskočit spotřebitele a nechat ho „na pospas“ automatické prolongaci. Ve stínu energetické krize pak na tuto praxi reagovala novela energetického zákona s účinností od 1. 1. 2022, kdy do energetického zákona přibyl výše zmíněný § 11c odst. 1, kdy je spotřebitel „oprávněn závazek ze smlouvy bez postihu vypovědět kdykoliv až do dvacátého dne před uplynutím sjednané doby trvání závazku ze smlouvy s účinností ke dni uplynutí sjednané doby trvání závazku ze smlouvy.“ To znamená, že pokud by byla ve smlouvě nebo v obchodních podmínkách mnohem přísnější lhůta, tak by se daná lhůta nepoužila a místo toho by se ustanovení řídilo lhůtou dvaceti dní před uplynutím sjednané doby trvání smlouvy.

  Ze zákona nevyplývá dodavatelům žádná povinnost informovat spotřebitele o blížící se prolongaci smlouvy. Je tak dobré být obezřetný a hlídat si termín konce smlouvy, abychom nepromeškali lhůtu pro vypovězení smlouvy.

  Pokud máme dobré zkušenosti s naším dodavatelem a chtěli bychom nadále mít u něj smlouvu, tak je automatická prolongace smlouvy naopak celkem vítaná. I tak je ale dobré myslet na rizika, která jsou spjata s touto prolongací. V poslední době se mezi dodavateli vyskytla praxe, kdy společně s prolongací dojde taky ke zvýšení ceny, s kterým spotřebitel nepočítal. Za běžných okolností může spotřebitel v případě jednostranného zvýšení ceny ze strany dodavatele vypovědět smlouvu do desátého dne předem dnem účinnosti zvýšení ceny, a to na základě § 11a odst. 4 energetického zákona. Prostřednictvím automatického prodloužení ale může dodavatel určitým způsobem tuto právní úpravu „obejít“. K dané praktice se vyjádřil i Energetický regulační úřad v tiskové zprávě z 3. července 2023. Pokud se například ve smlouvě odkazuje na ceník s vyššími cenami, který je zveřejněný a platný v dostatečném předstihu před prolongací, tak je spotřebitel po prodloužení smlouvy vázaný tímto ceníkem, aniž by měl možnost vypovědět smlouvu z důvodu zvýšení ceny.

Za Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace, z. s.

Kare Bělák

Odborný právní poradce